This text explores the issue of emergence and the concept of creation out of nothing (creatio ex nihilo) within the framework of Christian theology and its dialogue with Greek causalism. The author critiques historical approaches that focused solely on the relationship between the Creator and creation, while failing to address fundamental questions regarding the actual nature and rational context of the creation from nothing process. It discusses the pitfalls of extreme views, such as creatio perpetua or the total subjectivization of creation, which can undermine the perceived reality of the created world. Furthermore, the document addresses the problematic metaphysical objectification of God within onto-theology, which establishes an unbridgeable gap between Creator and creation while simultaneously relying on the analogia entis. The author proposes the concept of pure non-objectivity as a potential solution. This concept liberates thought from both subjectivism and objectification, offering a path to understanding reality in its pure, non-objectified form, thereby bridging the gaps in traditional ontological and theological frameworks.
Emergence a vznik „ex nihilo“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 9. 2009
- This is a part of the original document:
- 2009
Emergence a vznik „ex nihilo“
Dávný spor, který křesťanští theologové vedli s původně řeckým „kauzalismem“, se kupodivu soustřeďoval jen na vztah mezi stvořitelem a stvořením: stvořitel stvořil všechno vůbec, tj. nebylo nic, co by jen nějak upravoval a proměňoval – bylo to formulováno jako creatio ex nihilo. Přitom vlastně nebyly položeny ty nejdůležitější, přímo fundamentální otázky, totiž jak takové „tvoření z ničeho“ vypadá, co o něm lze zdůvodněně resp. v rozumném kontextu říci. Poměrně snadno se stává, že se myslitel vychýlí příliš daleko do extrému, i když nahlédne některé vady nebo nedomyšlenosti určitého pojetí. Tak tomu bylo v případě těch, kdo drželi tezi o „creatio perpetua“ (nebo dokonce kteří se uchýlili k naprosté subjektivizaci stvoření tím, že nechali stvořitele, aby lidem ukládal do mysli určité představy, takže byl da facto podvrácena myšlenka, že stvořený svět je skutečný svět). Mnohem problematičtější bylo naproti tomu metafyzické (event. onto-theologické) „zpředmětnění“ Boha, které sice na jedné straně vytvořilo přinejmenším z jedné strany nepřekročitelnou propast mezi stvořitelem a stvořením, zatímco na druhé straně trvalo na „analogii entis“. Právě koncept „ryzí nepředmětnosti“ nás osvobozuje jak od každé subjektivizace, tak od objektifikací či zpředmětňování tam, kde jde o skutečnou, eventuelně ryzí (čirou) nepředmětnost.
(Písek, 090915-3.)