This study explores the question of the origin and nature of time (physis), taking Aristotle’s Physics as a starting point while focusing on the etymological roots of physis signifying birth and emergence. The author investigates the source from which time "springs" and seeks its fundamental principle (arché). The text critically re-examines the traditional metaphysical assumption that time must have its origin in something unchanging or non-temporal. It argues that such an explanation is unjustifiable, unless time is understood to emerge from "nothing." Challenging the metaphysical prejudice "ex nihilo nihil," the author puts forward the counter-thesis "ex nihilo omnia." The conclusion posits that the ultimate source of time—including both the internal time of events and general temporal fields—is a fundamental instability. This instability is not only a property of existing entities but also characterizes nothingness itself. Consequently, time is seen as perpetually arising from the inherent dynamism of nothingness.
Čas a jeho „zrod“ (FYSIS)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 2. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Čas a jeho „zrod“ (FYSIS)
Aristotelés ve IV. knize své FYSIKY klade otázku po FYSIS času (IV, kap. 10, 218a 30 ff.). Nechme stranou, že u Aristotela už dávno slovo FYSIS nepoukazuje jenom k FYEIN a FYESTHAI, ale zůstaňme naopak právě u této etymologie a pokusme se jít dál ve směru, kterým nám ukazuje. V čem spočívá „čas“ jako v tom, co jej „zrodilo“ resp. stále „rodí“? Odkud se „rodí“ čas, odkud „prýští“? V čem můžeme vidět jeho „počátek“, jeho ARCHÉ? Sama otázka ovšem už něco tvrdí, něco předesílá, jako ostatně každá otázka: čas je považován za „něco“, co se zrodilo resp. co se (stále) rodí, tj. co má svůj původ v něčem jiném, od času odlišném. Je tento – pochopitelně nepřezkoumaný – předpoklad (vlastně před-sudek) ospravedlnitelný? Nezdá se, že by bylo možno jakýmkoli způsobem zdůvodnit a náležitě objasnit, jak by mohl čas vzniknout z „něčeho“ nečasového, tedy z „ne-času“. Ovšem s jedinou výjimkou, totiž že by „vznikl“ z „ničeho“. „Nic“ totiž je nepochybně „ne-časové“, neboť se samo neděje, a nic se neděje ani „v něm“ (v jeho „rámci“), neboť „v něm“ nic není (proto o něm resp. o „tom“ můžeme mluvit jako o „ničem“). Kdysi jsme se zabývali myšlenkou, jak definitivně podvrátit a vyvrátit jeden ze základních předsudečných „představ“, na kterých byla postavena „metafyzika“ (starého typu), totiž že v základu všeho jsoucího je něco neproměnného a beze změny trvajícího. Tehdy jsme odhalili – konkrétně v souvislosti s onou „nejhlubší“ otázkou všech dob, jak ji položil Leibniz – jako poslední útočiště „metafyzického“ předsudku falešnou domněnku, že „nic“ se nemůže samo v sobě nikterak změnit, neboť „ex nihilo nihil“. A právě proti tomuto falešnému předpokladu (předsudku) jsme postavil tezi opačnou: „ex nihilo omnia“. V navázání na tuto – pro nás už „starou“ – myšlenku bychom mohli nyní odpovědět, že posledním zdrojem času (a pak hned musím připojit: onoho základního času, bez něhož by nebylo vnitřního času pravé události ani onoho „obecného“ pole relativního času příslušného regionu) je základní nestabilita, charakterizující nejen veškerá „jsoucna“ (i „ne-jsoucna“, pokud je nezahrneme mezi „jsoucna“ v širším smyslu), nýbrž také „nicotu“ resp. „nic“ v plném významu toho slova.
(Písek, 080224-3.)