This text explores the concept of "true being" through the lens of human existence, highlighting that integrity manifests across multiple levels, from biological and organic to psychological, spiritual, and moral. The author argues that these dimensions can exist in tension; a human may possess biological wholeness while being morally compromised, or vice versa. The core definition of a "true being" lies in its internal unity, which is characterized by a persistent tension between its current state and the normative demand of what it "ought to be." Every true being is viewed as an event-based process, situated between its past development and its future potential. Consequently, calling something a "true being" does not imply perfection but rather points to an internal struggle to realize its own "rightness." This ontological perspective suggests that a being must always be measured against its ideal form and its capacity to fulfill its destiny within the flow of time.
Pravé jsoucno – člověk – B
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Pravé jsoucno – člověk – B
Člověk (Homo v zoologickém smyslu) je nepochybně „pravé jsoucno“, podobně jako jiné živé bytosti. Jeho „vnitřní“ integrita však má několik úrovní či vrstev, takže může dojít a opravdu také dochází k tomu, že jeho organický, fyzický život může být v pořádku, pokud jde o sjednocenost orgánů a jejich organických funkcí, ale integrita jeho lidství, lidskosti může být narušena nebo dokonce vůbec zůstat nedovršena, nedovyvinuta dokonce v tom ohledu, který je možno ještě chápat jako ontogenezi (třeba z hlediska psychiatrického) a nikoli už jako záležitost integrity myšlenkové, duchovní anebo mravní (ať už zde rozlišujeme jakkoli). To konkrétně znamená, že člověk může být pravým jsoucnem v biologickém smyslu, ale jeho „nepravost“ se může týkat jiných rovin jeho bytí (jeho života); může tomu však být také naopak, že je narušena „pravost“ jeho fyziologie, zatímco jeho duševní nebo mravní atd. integrita nemusí být a není dotčena a postižena. Slovo „pravý“ nebo „nepravý“ si tedy nesmíme předem nějak vymezovat po svém, ale postupně je upřesňovat podle poznaných okolností a souvislostí. „Pravé jsoucno“ je tedy taková skutečnost, která je nějak vnitřně sjednocena v celek, ale to zároveň znamená, že toto vnitřní sjednocení je konkrétním uskutečněním toho, jak to „má být“, jak to „má vypadat“. A to může mít a mívá své nedostatky. Takže každé „pravé jsoucno“ není jen tím, čím (nebo kým) „jest“, ale je vždycky v jakémsi napětí svých jednotlivých „jsoucností“ ve vztahu ke své „pravosti“ (či spíše „pod vztahem“, „pod vládou vztahu“ k tomu, jak by mělo vypadat, jaké by mělo být, čili pod § nepředmětnou – vládou „toho pravého“ pro sebe). V jistém oslabení bychom mohli přinejmenším upozornit na to, že každé pravé jsoucno je událostným děním, takže se v každém svém okamžitém „stavu“, tj. v každé své jsoucnosti, ocitá v napětí mezi tím, čím se až dosud stalo, a tím, čím se teprve má stát a eventuelně stane. To, jak tomu, co „být má“ dostojí, může, ale nemusí být také plným uskutečněním toho, čím se mělo stát a jako se tím mělo stát. Řekneme-li tedy o nějaké skutečnosti (např. o člověku nebo o nějakém organismu), že to je „pravé jsoucno“, neříkáme tím ještě zároveň, že není bez vady, že je „dokonalým“ pravým jsoucnem. Právě naopak: každé „pravé jsoucno“ musíme nutně „měřit“ tím, jak by mělo vypadat, jak by se bývalo mělo uskutečnit vzhledem k „tomu pravému“, tj. také vzhledem ke své vlastní „pravosti“.
(Písek, 080706-2.)