This text critiques a deeply rooted prejudice in Western thought that perceives the future as a void or a mere "non-being." The author argues that this misconception stems from objectifying thinking, which refuses to acknowledge any reality that lacks objective characteristics. Contradicting Simone Weil’s assertion that the future gives us nothing and must be constructed entirely by us, the author maintains that the future is an active source of fundamental gifts. Specifically, it grants us time itself—the "kairos" or measured opportunity—and presents non-objective challenges that address us directly. Consequently, human activity should not be viewed as the production of the future out of nothingness, but as a responsive service to what "ought to be." We do not construct the future; we fulfill it by listening to its calls and placing our lives at the disposal of the approaching Truth. True activity thus lies in assisting the manifestation of those non-objective demands that require our cooperation to enter the realm of objective reality.
Budoucnost a aktivita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 10. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Budoucnost a aktivita
Existuje mj. jeden velký předsudek západního (západoevropského) myšlení, totiž že budoucnost je prázdná, ještě „nenaplněná“, „neuskutečněná“. Je to důsledek zpředmětňujícího myšlení, protože budoucnost vskutku nemá v sobě ani na sobě nic předmětného – po předmětné stránce je „ničím“, je „nicotná“, je to „nic“. Jinak řečeno, je to důsledek přesvědčení, že když něco není „předmětem“, „objektem“, „objektivní realitou“, tak to je „nic“. Je docela zvláštní, že v celé řadě případů lze doložit, jak ani myslitelé, kteří po některých stránkách dokonce vidí a zdůrazňují, že není jen „objektivita“, dokonce myslitelé ovlivnění křesťanstvím (a jeho prostřednictvím starým židovstvím), kteří by o tom měli mít větší jasno, nadále považují budoucnost za prostě „ještě nejsoucí“. Je to nápadné ovšem zejména u myslitelů katolicky orientovaných, protože ti jsou často zcela v zajetí tomistického a novotomistického zpředmětňování, které není s to číst náležitě ani texty samého Tomáše. Uvědomil jsem si to, když jsem si přečetl následující výrok Simone Weilové: „L’avenir ne nous apporte rien, ne nous donne rien; c’est nous qui, pour le construir, devons tout luis donner, lui donner notre vie elle-même.“ Zajisté je zapotřebí naší spolupráce, naší odevzdanosti přicházející Pravdě, neboť bez nás, bez naší aktivity, bez toho, že jí dáme k dispozici svůj život a samy sebe, by se sama nezpředmětnila. Ale odevzdat svůj život nicotě? Pracovat na uskutečnění něčeho nicotného? To je přece zjevný nesmysl. Budoucnost nemůžeme konstruovat (ani vytvářet, vyrábět, produkovat), můžeme ji jen naplňovat, a nikoli jakoukoli „budoucnost“, ale jen tu, která sama přichází a žádá si naší pomoci a našich služeb. Naše aktivita spočívá, resp. by měla spočívat v tom, že budeme dělat a vytvářet to, co se udělat má a co má být vytvořeno. Není pravdou, že budoucnost nám nic nepřináší: budoucnost nám přináší především sebe, abychom vůbec dostali trochu času (vyměřeného času, lhůty, termínu, KAIROS) k tomu, co má být uděláno (přicházející čas není nic samozřejmého!). Zejména nám však budoucnost přináší nepředmětné výzvy, kterým se musíme učit pozorně naslouchat a jimž máme a musíme dát k dispozici nejen svou pozornost a vnímavost, ale také ochotu plnit požadované, tj. napomáhat tomu, aby se stalo to, co „být má“.
(Písek, 081025-1.)