This study explores the relationship between an event and its individuation, focusing on the ontological status of its 'future-ness'. Every true event begins as a unique individual, implying that its future must be individualized before the onset of its concrescent process. The author examines how an event appropriates its future, transforming potentiality into 'was-ness'. A central problem arises: how can the future be individualized before the event begins to actively participate in its own formation? The text argues that individuation must necessarily precede the event's beginning, occurring within the realm of non-objectivity. This conclusion has significant implications for our understanding of time and motion, suggesting that the non-objective world is not exempt from temporality. The origin of every event must be sought in the world of non-objectivity, which serves as the foundation for the emergence of unique integrity before the start of objectification.
Událost a individuace
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 2. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Událost a individuace
Každá (pravá) událost začíná „být“ (počíná své „bytí“) jako jednotlivá a proto vlastně v něčem jedinečná. To však má mimořádné důsledky pro naše pojetí. Již v okamžiku, kdy se taková událost začíná dít, odehrávat, začíná se „naplňovat“ její zatím nepatrná bylost, ale zároveň se začíná jakoby „spotřebovávat“ její zatím „mocná“, „rozsáhlá“ budost. Tato „budost“ je už její budostí, tj. je to ta „část“ budoucnosti, kterou si událost již přivlastnila (eventuelně: která jí byla přivlastněna – to sluší ještě prozkoumat a pak o tom rozhodnout). Vzniká tak před námi závažný problém: i když událostné dění přestavuje konkrescenci, konkrescentní uskutečňování, tj. srůstání toho, čím událost ještě není, s tím, čím už není, je patrno a lze nahlédnout, že obojí, totiž to, čím událost ještě není a čím už není, už musí být individualizováno, byť ještě nikoli provedeným, uskutečněným srůstem. Tím závažným problémem je individuace budosti takové události ještě před každým jejím aktem (akcí), tj. ještě před počátkem konkrescentního dění. Ve své budosti musí mít každá pravá událost již povahu čehosi svébytného a samostatného, aby si ji ona již startující konkrescentní událost vůbec mohla přivlastnit, eventuelně aby bylo komu ji přivlastnit (pokud to není výkon události samé). Neboť je zřejmé, že individuace budosti musí předcházet oné individuaci, kterou můžeme události přiznat teprve poté, kdy se o ni už sama mohla zasloužit a když na ní přinejmenším aktivně začala spolupracovat. Událost nemůže ve všem a od základu ustavovat a nadále garantovat svou jednotu (integritu), leč teprve poté, co jí aspoň v zárodku byla „udělena“, a to ještě dříve, než událost sama startovala své konkrescentní dění. své uskutečňování. Má proto hluboký smysl (a ten nárok musíme pro své pojetí akceptovat), že individuace události nutně předchází počátku události, nebo jinak řečeno: individuace začíná ještě před počátkem zpředmětňování, tedy ve „světě“ nepředmětnosti. (A to pak vede také k tomu, že musíme počátek budosti každé pravé události hledat a najít ve světě nepředmětnosti, který ergo nemůžeme považovat za vyňatý z pohybu – a tím méně za vyňatý z času.)
(Praha, 070221-3.)