The text explores the theological and philosophical relationship between creation and incarnation. The concept of creation is defined by absolute novelty, rejecting any notion of emanation or pre-existing material, thereby establishing a fundamental boundary between the Creator and the created realm. While the Old Testament tradition perceives the bridging of this ontological divide through revelation—where God addresses individuals or manifests through symbolic signs—Christianity introduces a radical departure through the doctrine of the Incarnation. In the person of Jesus Christ, God personally crosses this abyss and enters the created world in the flesh. This shift from indirect communication to the direct, personal presence of the Creator within His creation raises profound theological challenges. The author highlights the necessity of re-examining the implications of this christological thesis, arguing that many associated problems have either been neglected or remain to be discovered. The document thus offers a reflection on the uniqueness of the Christian perspective on divine action in history, calling for a deeper analytical investigation into how the Incarnation reshapes our understanding of the relationship between God and the world.
Stvoření a vtělení / Vtělení a stvoření
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 7. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Stvoření a vtělení / Vtělení a stvoření
Myšlenka „stvoření“, jak se postupně precizovala v theologických diskusích, je oproti jiným tradicím charakteristická tím, že trvá na naprosté „novosti“ všeho stvořeného v tom smyslu, že stvoření nepředcházelo nic, co by do samého stvoření nějak vcházelo nebo bylo pojato (např. jako „materiál“): sám Stvořitel také nevchází do svého stvoření a samo stvoření není žádnou jeho protaženou „jsoucností“, žádnou jeho „emanací“. Mezi Stvořitelem a jeho stvořením je jakási ,bytostná‘, zásadní hranice, přehrada, takřka propast, která je ze strany stvoření nepřekročitelná a kterou může (pochopitelně vskutku může) překročit pouze sám Stvořitel. Toto překročení hranice ze strany Stvořitele může mít zásadně dvojí podobu: buď jde o tzv. zjevení, a to je možné buď tak, že je „nepředmětně“ osloven určitý, konkrétní jedinec (který buď zaslechne, pochopí a poslechne – nebo ne), anebo že takové „nepředmětné“ sdělení či oslovení je spjato s určitými mimořádnými úkazy, které mají v této funkci jakoby pomocný, okrajový resp. symbolický význam, ale nepředstavují přímé zosobnění, zpřítomnění samého Stvořitele. Až sem to takto platí pro SZ zvěst, zejména pak pro prorocký zápas se vším, co by toto pojetí nějak narušilo nebo co by z jeho rámce vybočilo. A pak tu je jedna zásadní novinka, která je výlučně spjata s křesťanstvím, přesněji s christologickým důrazem na jedinečnost (jednorozenost) Syna božího, tj. Ježíše Krista, v němž přichází do tohoto (stvořeného) světa „osobně“ sám Bůh-Stvořitel, který tak – opět jednostranně – překračuje onu propastnou hranici, až dosud jednostranně překračovanou pouze ve zjevení, zatímco nyní onu propast překračuje „osobně“ Bůh sám, a to v těle, tj. Bůh vtělený v člověka. Toto „pojetí“ (či spíše tato „teze“) přináší s sebou některé zcela nové problémy, z nichž některé byly kdysi živě diskutovány, ale některé bude třeba ještě objevit a přezkoumat (nehledíc na nutnost se spíše pokusit o jejich řešení než o jejich devalorizaci a odstavení jako mylných).
(Písek, 070724-1.)