This reflection provides a critical analysis of Jan Patočka’s attempt to interpret Emanuel Rádl as the final representative of Czech humanism in his unfinished work "Eternity and Historicity." The author argues that this characterization is problematic, as it contradicts the philosophical foundations laid by both T. G. Masaryk and Rádl himself. For Masaryk, the humanitarian ideal is a historical and national objective, yet it does not represent the ultimate personal end. Similarly, for Rádl, humanism is merely a preliminary stage; his philosophy emphasizes the absolute authority of the moral law ("thou shalt") over mere human existence. The central argument posits that man is not the measure of humanity, but rather man is measured by humanity. Being human is not an innate quality but a calling and a mission that requires active commitment. The humanitarian ideal is thus presented as a non-objective demand or task imposed upon the individual, emphasizing an ethical transcendence that moves beyond simple anthropocentrism.
Humanismus (ideál / humanitní)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 8. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Humanismus (ideál / humanitní)
Patočka se pokoušel v nedokončené práci „Věčnost a dějinnost“ vyložit Rádla jako posledního představitele českého humanismu. Sama tato myšlenka je vysoce problematická už v tom, že odporuje jak Rádlovu pojetí, tak pojetí Masarykovu, na kterého je vlastně Patočkova kritika zaměřena (aniž to je výslovně prohlášeno). Masaryk ve svých Ideálech humanitních začíná svůj výklad (hned ve druhém odstavci) konstatováním, že „Od renesance a reformace počínajíc ustaluje se nový tento ethický a sociální ideál vedle křesťanského; ideál ten stává se záhy protikřesťanským a nadkřesťanským…“. To je konstatování, stejně tak jako je konstatování, že „humanita je náš poslední cíl národní a historický“, jak to najdeme v doslovu k České otázce. Vůbec to neznamená, že to je „poslední cíl“ také osobně pro Masaryka, i když ukazuje, jak je třeba na to vše navazovat. A už vůbec to neznamená nic podobného pro Rádla; jestliže ve svých Dějinách filosofie líčí Rádl svůj obraz konce světa, nechá padnout vše pouze „jsoucí“ do propasti, a tedy také člověk a všechno „lidské“, a nechává „platit“ jen vždy znovu zavazující „zákon“ „ty máš“. Je nemyslitelné vyložit Rádlovu Útěchu jinak než v kontextu jeho dosavadní filosofie, zejména pak onoho konce Dějin Filosofie II. Humanismus nemůže být leč „předběžným“ programem a cílem, ale nikdy cílem „posledním“ a nejvyšším, a to ani pro Masaryka, ani pro Rádla, největšího jeho žáka. A proč tomu tak je? Protože člověk není měřítkem lidskosti, ani měřítkem humanity a humanismu, nýbrž právě naopak je lidskostí resp. humanitou měřen. A to je možné jen proto, že jde o výzvu adresovanou člověku, o poslání: žádný člověk se člověkem prostě nerodí, každý člověk se musí člověkem teprve stát, a to také vlastním přičiněním, ale zase ne proto, že je sám svým tvůrcem a posledním posuzovatelem, ale že se ke svému poslání musí přihlásit a přiznat. Pokud bychom vůbec mohli to formulaci uznat a v praxi jí užívat, muselo by to nutně vždycky znamenat, že onen „humanitní ideál“ je člověku ukládán resp. uložen (byť nepředmětně).
(Písek, 070807-1.)