This text explores the linguistic and philosophical distinctions between the concepts of "being" (bytí) and "beingness" (jsoucnost) within the context of the Czech language. The author highlights that Czech, unlike classical languages or German, allows for these terms to be differentiated both graphically and phonetically. Through an analysis of etymological roots (by-, js-, bud-), a terminological framework is proposed where "being" represents the sum of all actual states of an entity throughout its entire duration. Conversely, "beingness" is defined as a momentary actual state, artificially isolated from the continuous flow of events. The text further addresses the complexity of the integrity of higher wholes, such as organisms, whose cohesion must be constantly renewed across various structural levels. The author concludes that beingness, as defined here, is a mere abstraction constructed by an external observer rather than a directly perceivable reality. The reflection thus bridges profound linguistic analysis with an ontological investigation into the nature of existence, events, and identity over time, revising traditional understandings of metaphysical categories in Indo-European thought.
Bytí a jsoucnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 11. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Bytí a jsoucnost
Čeština dovoluje i výslovností a také graficky odlišit sloveso „býti“ od substantiva „bytí“ (na rozdíl od němčiny, která obojí rozliší pouze graficky, „sein“ a „Sein“, a zejména na rozdíl od řečtiny a latiny, kteréžto jazyky obojí ani výslovností, ani graficky nerozlišují vůbec: EINAI, esse. Významové rozlišení obojího je pak výhradně záležitostí kontextu a tedy myšlení (myšlenkového vymezení). Už od pradávna se však sloveso „býti“ vyznačuje řadou zvláštností, které se tradičně označují souhrnným názvem jako „nepravidelnost“; původ této nepravidelnosti je třeba hledat někde v sanskrtu a podobně, neboť jde o specifický rys, společný všem indoevropským (indogermánským) jazykům; podle jednoho výkladu šlo původně o různá slovesa, z nichž se každé vztahovalo k jiné časové souvislosti, ale historická skutečnost je asi ještě komplikovanější. V češtině můžeme spolehlivě rozpoznat tvary odvozené z kořene „by-“ (byl, býval, býti, bytí, byt, bytost, starší bylost), z kořene „js-“ (jsem, jsi, jest, jsou, jestota, jsoucno, jsoucnost) a z kořene „bud-“ (budu, budeme, budoucnost, nově zavádím budost); uvádím jen příklady, odvozenin je mnohem víc a významově sahají někdy dost daleko, takže nás momentálně nemusí příliš zajímat. To vše nám umožňuje i výrazově odlišit celou řadu významů, zejména těch, které už jsou pojmově nějak strukturovány (a eventuelně provést řadu korektur takové strukturovanosti a výsledky pravidelně spojovat se stanovenými termíny a jejich tvary). Navrhuji proto následující významová vymezení: bytím budeme především rozumět soubor všech jsoucností (aktuálních stavů) nějakého jsoucna, takže můžeme říci, že časově je bytí určitého jsoucna koextenzivní s jeho trváním od počátku až do konce jeho „existence“ (vymezení „existence“ v tomto významu nechávám na jindy). Jsoucností budeme rozumět momentální aktuální stav, jaksi uměle (myšlenkově) vydělený z průběhu událostného dění, které je ovšem kontinuální a ve skutečnosti se děje na celé řadě odlišných úrovní, takže např. jsoucnost organismu je jiná než jsoucnost některého z jeho orgánů, a jiná než té či oné buňky onoho orgánu, a ovšem jiná než jsoucnost té či oné organely, té či oné makromolekuly, makromolekuly, atomu atd. atp. Integrita vyšších celků (i částečných celků, jako jsou třeba orgány) musí být stále obnovována, udržována a dokonce vylepšována, protože není vůbec ničím samozřejmým ani předem daným. To pak nutně znamená, že tzv. jsoucnost je pouhou abstrakcí a je záležitostí přístupu zvenčí; není v žádném případě přímo nahlédnutelná ani konstatovatelná.
(Písek, 071101-1.)