Ladislav Hejdánek’s text explores the nature of "the new" within a philosophical understanding of the world. The author deliberately avoids religiously charged terms such as "God" or "creation" to examine the phenomenon of novelty in its pure form. The central thesis is that the truly new cannot be derived from anything old that preceded it. Although the new selectively incorporates elements of the past to realize itself, its essence lies in discontinuity. This novelty is often inconspicuous because human perception primarily focuses on familiar structures. Hejdánek re-evaluates the traditional concept of "creatio ex nihilo" (creation out of nothing). Instead of nothingness as the source, he proposes the concept of the future coming into the present, bringing new realities without dependence on what was previously given. Understanding this process, where the source is not a void but the incoming future, is described by the author as a fundamental and ongoing philosophical task.
Nové (a „creatio ex nihilo“)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 12. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Nové (a „creatio ex nihilo“)
Z téhož důvodu, proč jen výjimečně a jen v textech nikoli výslovně filosofických užívám slova „bůh“ nebo „Bůh“, a to pro jeho náboženskou (religiózní) zatíženost (abych je nemusel vždy znovu pracně očišťovat od nežádoucích tradičních konotací), jsem nakloněn velké střídmosti a nechuti k lehkomyslnému užívání slova „stvoření“ a slovesa „stvořiti“ (a když už těch slov použiji, dávám si pozor, aby příslušný kontext zřetelně naznačil, že nejde o chápání „náboženské“). Docela jinak se to má ovšem s „věcí samou“. Mám zcela jednoznačně za to, že v chápání světa a vnitrosvětných skutečností se nemůžeme obejít bez uznání neobyčejně frekventovaného, byť nejčastěji nepříliš nápadného „výskytu“ novinek, nového, nových skutečností, přičemž ono vskutku, opravdu „nové“ nemůže být vysvětlováno ani odvozováno z ničeho „starého“, co tu už předtím bylo. Zároveň ovšem platí, že každé takové „nové“ se může uskutečnit jako opravdu nové pouze za předpokladu, že do svého uskutečnění zřetelně selektivním (a tudíž reaktibilním) způsobem zapojí něco z toho starého; nové, které by bylo pouze novým, by de facto bylo jen něčím starým (v tom smyslu, že to tady nebo někde jinde a jindy už bylo, a možná mnohokrát, nesčíslněkrát). Právě proto je ono skutečně nové tak často skryté našim pohledům, protože my jsme nakloněni se na prvním místě orientovat na to, co už známe a co je nápadné (co tu už bylo). Nové, skutečně nové je však nejčastěji naprosto nenápadné; když se to stává nápadným, už dávno to opravdu tak nové není – jen jsme to nepostřehli. – A to velmi důležité až nakonec: nepochází-li to skutečně nové z ničeho starého, musí to pro nás vypadat, jako kdyby přicházelo z „ničeho“. Ovšem teze tzv. creatio ex nihilo měla kdysi smysl jako hráz proti odvozování čehokoli z toho, co předcházelo. Jakmile však náležitě porozumíme, co to je budoucnost, která přichází právě teď (a tedy nikoliv z něčeho již dříve daného, tudíž minulého), můžeme tuto tezi směle opustit, protože víme, že zdrojem nového není žádná „nicota“. Ale abychom to kromě toho náležitě a do hloubky pochopili, to zůstává nadále naším úkolem.
(pro Ivanu Valúchovou-Bargárovou)
(Písek, 071217-3.)