This philosophical reflection examines the nature of time and critically re-evaluates St. Augustine's famous paradox, which defines the past as no longer existing and the future as not yet being. The author argues that this conception is flawed and burdensome, as both the past and the future act as real, tangible forces in human life and history. The past often refuses to fade into non-existence, persisting instead as a heavy burden that shapes the lives of individuals, nations, and entire civilizations. Similarly, the anticipated future dictates our experience of the present, which can feel like a temporary prelude without it. The text concludes that if these temporal dimensions were truly "nothing," they would lack the power to influence us so profoundly. Therefore, time must be understood as a complex continuity where past and future events actively co-create our current reality and identity, rather than being relegated to a state of non-existence or void.
Minulost (a budoucnost) / Budoucnost (a minulost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 8. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Minulost (a budoucnost) / Budoucnost (a minulost)
Když sv. Augustin přemýšlel o čase, vyslovil v rámci paradoxnosti našeho myšlení o čase mi jiné také takovou formulaci, která vězí dodnes v myšlení většiny lidí (evropsky myslících): minulost už není, budoucnost ještě není (a dodal ještě, že přítomnost sice právě je, ale zároveň okamžitě pomíjí). Přinejmenším od té doby nás tato nesprávná myšlenka ustavičně zatěžuje i v našem myšlení, a nevíme si s ní rady dokonce ani tenkrát, když jinak musíme myslet na to, co bylo včera a předevčírem a na druhé straně i na to, co přijde zítra a pozítří. Téměř každý z nás má kalendář, kam si zapisuje s větší nebo menší přesností a pozorností k detailům jak své úkoly pro nebližší dobu, tak i to, co už udělal, čeho se zhostil, co má zkrátka za sebou (a čas od času si to připomíná, aby nezapomněl). Kdyby skutečně platilo, že minulost i budoucnost náleží k „věcem“ nejsoucím, tak bychom se o ně přece vůbec nemuseli starat. Jenže věci se mají docela jinak: někdy na nás minulost tlačí tak, že už si s ní nevíme rady; a platí to nejen pro jednotlivce, ale také pro celé skupiny, vrstvy, národy, státy, ba i celé civilizace a kultury. Někdy dojde k dějinách k událostem, jimž pak dlouho nemůžeme uniknout, které na nás leží jako balvan a my se jich nemůžeme zbavit. Dalo by se to vyjádřit také tak, že někdy určité minulost vůbec nechce přestat být, nechce odejít do „nejsoucnosti“, nechce se stát „ničím“, ale jeví se jako stále ještě „přítomná“ (je „při-nás“), „chová“ se jako dosud aktuální. – Jindy dochází zase k situaci opačné: budoucnost, kterou očekáváme, na kterou tedy s nadějí (nebo naopak s obavami) čekáme, se stále nechce dostavit, nechce nastat, ačkoli už vidíme nebo cítíme znamení, jimiž nám kyne nebo jimiž nám hrozí, a my žijeme jakoby v čemsi prozatímním, v jakémsi úvodu či jakési předehře, které stále ještě nemůže nebo nedokáže skončit a předat slovo tomu, co „přijíti má“ a nač všichni čekají. Něco takového by nebylo možné, kdyby minulost a budoucnost nebyly vskutku „ničím“.
(Písek, 060824-2.)