The text explores the relationship between phenomena and the subject, challenging the existence of purely objective phenomena. The author argues that every phenomenon is co-constituted by a subject, which does not imply subjective arbitrariness but rather a structural dependency. The concept of the "solidity of objective reality" is criticized as a misconstituted phenomenon. Using the example of a rock and its microscopic structure, the author demonstrates that what we perceive as solid matter is relative and dependent on the limits of our sensory receptivity. The text proposes expanding the understanding of the subject to all true beings and emphasizes that many aspects of reality, such as subatomic particles, cannot become direct phenomena for humans due to biological limitations. Consequently, a continuous critical analysis of both experience and phenomena is essential for a deeper understanding of true reality. The reflection concludes that without critical thinking, it is impossible to grasp the essence of what is truly real, as our experience is always conditioned by the way things appear to us through our subjectivity.
Fenomén a subjekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 10. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Fenomén a subjekt
Není žádných ryzích („objektivních“) fenoménů; na konstituci každého fenoménu se podílí nějaký subjekt. Takže to, jak se ten či onen subjekt na konstituci příslušného fenoménu podílí, ovlivňuje onen fenomén, protože to ovlivňuje samé jeho ustavení jakožto fenoménu. Tuto věc je ovšem třeba náležitě pochopit a rozpoznat její skutečnou povahu. Především to vůbec nesmí být interpretováno jako záležitost nahodilého ustavení jakéhosi „fenoménu“ svévolným aktem toho či onoho subjektu, a v důsledku toho z toho vyvozovat naprosté zpochybnění všeho toho, co se naší zkušenosti ukazuje jako „pevnost objektivní reality“, jak se o tom nenáležitě a nekriticky mluvívalo (a někdy dosud mluví). Právě ona „pevnost objektivní reality“ je pouhým „fenoménem“, a to navíc fenoménem mylně, chybně konstituovaným. Ta pevnost není ovšem pouze „zdánlivá“, tj. není jen věcí naší fantazie, ale je to naše zkušenost, a my jinou nemáme. A navzdory tomu, že nám naše zkušenost říká, že ten kus skály před námi je čímsi velmi pevným, dnes už víme, že ta pevnost je jen relativní, ta dnes jakoby pevná skála vznikla kdysi dávno z nějakých usazenin na mořském dně, které vůbec nebyly pevné. Dále už také víme, že tzv. hmota (např. této skály) je vlastně velice řídká, že jádra atomů těch prvků, jimiž je skála tvořena, jsou nesmírně malá ve srovnání s tím, jakými vzdálenostmi jsou jednotlivá jádra od sebe oddělena, takže některé druhy záření (možná dokonce i druhy částic, např. neutrina) takovou hmotou snadno pronikají atd. A když navíc rozšíříme své chápání „subjektu“ a aplikujeme je na každou částici (pokud je pravým jsoucnem), pak musíme nahlédnout, že se pro nás některé skutečnosti, např. atomová jádra nebo subjaderné částice, eventuelně kvanta energie atd. vůbec nemohou stát (přímo) fenomény, protože na to ve své reaktibilitě (totiž ve vnímavosti našich smyslových orgánů) nejsme zařízeni. Takže my se jich můžeme jen domýšlet, a to na základě kritické analýzy toho, co nám dává k dispozici naše zkušenost s fenomény jiného typu. Právě proto se bez kritického myšlení nikdy nemůžeme obejít, neboť kriticky analyzovat musíme jak své fenomény, tak také veškerou svou zkušeností. Teprve kritická analýza zkušenosti a tedy také kritická analýza toho, co se nám jeví (tedy fenoménů), nás může přivádět k lepšímu porozumění tomu, co je vskutku skutečné a jaké to vskutku jest.
(Písek, 061004-3.)