Dopis příteli č. 38
docx | html ◆ article, Czech, origin: 2. 11. 1978


Dopis č. 17 (38)

Praha, 2. listopadu 1978

Vážený a milý příteli,

po přečtení Dialogů č. 7 (neboť první část dvojčísla 6–7 jsi už znal) se Ti vnucuje otázka po vztahu křesťanství a socialismu. Zejména bys chtěl vědět, zda věřící křesťan tohoto století (minulé století už chceš nechat stranou) musí být socialista, nebo alespoň zda musí pro socialismus mít sympatie. Nejde Ti o hledání společných kořenů v minulosti ani o abstraktní srovnávání či teoretické souvislosti, ale o živou, aktivní účast křesťanů na některém z proudů socialistického hnutí nebo na v podstatě konzervativním odmítání socialismu z praktických, zejména pak politických důvodů. Zkrátka chceš vědět, zda existují nějaká obecně závazná kritéria politického života křesťanů, vyplývající z jejich křesťanství, z jejich víry, a to zejména ve vztahu ke skutečnosti socialismu (či snad lépe v plurálu, tj. ke skutečnosti socialismů) v dnešním světě. Máš za to, že jsem se právě této otázce až dosud dost vyhýbal a převáděl ji na jiné roviny.

Máš do značné míry pravdu, že jsem si takto nikdy otázku nepoložil ani na takto formulovanou otázku odpověď nehledal a nepodal. Jsem totiž přesvědčen, že z křesťanské víry prostě není možno dělat žádné obecně platné politické, tím míním konkrétně situačně-politické závěry. Vztah mezi křesťanstvím (eventuelně mezi vírou) a mezi politickým životem není bezprostřední a přímý, nýbrž je vždycky zprostředkován některými dalšími rovinami a vrstvami lidského individuálního i společenského života. Myslím, že to není nic specificky charakteristického pro křesťanství (event. víru); zcela analogicky to platí např. o vztahu umění, např. literatury, k politice, nebo na druhé straně třeba vědy k politice (nebo k filosofii) a tak podobně. A nejde tu také výhradně o vztah k politickému životu; právě tak jako neexistuje žádná jednoznačná křesťanská politika, neexistuje ani žádná jednoznačná a pro křesťany obecně závazná křesťanská morálka, křesťanská filosofie nebo křesťanská věda. Každou snahu o ustavení a kodifikaci takové „křesťanské“ morálky nebo filosofie apod. jednou provždy musíme považovat za elementární nedorozumění a opuštění nejhlubších principů evangelia. (Vím pochopitelně o tom, že to je formulace značně kontroverzní; existuje dost křesťanů, kteří by mi v této věci ostře oponovali.) Možná, že nebude na škodu, když uvedu nějaké konkrétnější příklady.

Ježíš kupříkladu v kázání na hoře mezi blahoslavenými uvádí také ty, kteří jsou „tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi“ (Mt 5,5); podobně v jiné souvislosti říká, že od něho se máme učit: „… učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“. Četní vyznavači Ježíše Krista si tuto výzvu absolutizují a samotnou „tichost“ si zaměňují s ušlápnutostí, bezvýrazností, slabošstvím a ponížeností. (Druhý citát viz: Mt 11,29.) Tím je ovšem velmi redukováno Ježíšovo poselství; z cesty věřícího křesťana jsou pak vylučovány takové momenty, které najdeme u samotného Ježíše. Zase jako příklad můžeme uvést vyhnání penězoměnců a prodávajících i kupujících z chrámového nádvoří; Ježíš tam vyvolal pěkný poprask. Nejenom že vykázal penězoměnce (peníze s císařovým obrazem bylo nejprve nutno vyměnit za peníze chrámové a teprve pak koupit obětní zvířata), ale zpřevracel i jejich stoly a stoly prodavačů holubic (Mt 21,12) a „nedopustil, aby kdo nádobu nesl skrze chrám“ (Mk 11,16), a dokonce si udělal bič z provázků a vyhnal z chrámu (tj. z chrámového nádvoří) ovce i voly a „penězoměncům rozsypal peníze“ (J 2,15). Nemůže být ani nejmenšího sporu o tom, že se v této situaci Ježíš vůbec nezachoval jako „tichý a pokorný srdcem“; evangelista Jan dokonce píše, že se jeho učedlníci rozpomenuli na slova žalmu (69,10): „Horlivost domu tvého snědla mne.“ Ti, kdo chtějí následovat Ježíše Krista, musí se tedy od něho učit jednak tichosti a pokoře srdce, ale také této horlivosti, a to podle okolností. Ježíšova etika je situační, tj. není založena na jednou provždy platných regulích. Ježíš odmítá Mojžíšův zákon jako zákon, odmítá uznávat jeho pevné formule, rozkolísává je v jejich nadčasové a nadsituační platnosti a proti nim formuluje požadavky evangelia jako poukazy, směrnice pro porozumění konkrétním lidem a konkrétním situacím, a zejména jako výzvu pro zvyšování citlivosti a odpovědnosti svědomí.

To, co platí pro sféru křesťanské etiky, platí mutatis mutandis pro sféru politickou. Určitě neplatí, že by politika byla pro věřícího křesťana jakýmsi adiaforon, něčím, na čem mu nezáleží a od čeho se odvrací nebo k čemu se chová přinejmenším neutrálně. Křesťan musí svou víru osvědčovat a uplatňovat v celém životě a ve všech jeho vrstvách a dimenzích. Nepolitický, resp. politicky neangažovaný křesťan je v podstatném ohledu invalidní, zchromlý, nalomený, zkrátka deficientní. K plnosti života z víry nezbytně náleží také jeho výrazný politický rozměr. Mohli bychom to říci také tak, že se křesťan ve svém životě nemůže a nesmí obejít bez politického rozhodování, a tedy ani bez politického vzdělání a politického myšlení. Zná ovšem také jiné, a nejednou podstatnější, hlubší dimenze osobního, ba i společného a společenského života; nenechá si nikdy politikou zaplavit a zahltit celý svůj život a celé své myšlení. Nebude však nikdy oprávněn vytěsňovat politické a společenské problémy ze svých úvah. Také pro politickou rovinu jeho chování platí Ježíšem přeinterpretovaná stará rabínská zásada „buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice“, což je v Ježíšově chápání výzva k rozumnosti a k otevřenosti a upřímnosti. Kdo se o politické otázky nezajímá a kdo se k politice obrací zády, ztrácí svou „hadí opatrnost“ a snadno se stává obětí politické manipulace a účastníkem velice nekřesťanského způsobu společenského a vposledu i individuálního a soukromého života.

Základní politickou devizou Ježíšova zvěstování evangelia je vyhlášení, že se přiblížilo nebeské království (resp. boží království). Evangelista Matouš dokonce kvalifikuje evangelium Ježíšovo jako „evangelium království“ (Mt 4,23: „I procházel Ježíš všecku Galilei, uče v shromážděních jejich a káže evangelium království…“; podobně Mt 9,35: „I obcházel Ježíš všecka města i městečka, uče v školách jejich a káže evangelium království…“). Slovo „království“ (řecky BASILEIA) je po výtce výrazem politickým a znamená vládu, vladaření, panování; nadto má v ústech Ježíšových a vůbec v evangeliích nepřehlédnutelný politický hrot kritického, polemického rázu. Toto nové království se přiblížilo, aby jedni do něho vcházeli ze své poníženosti, zuboženosti a utlačenosti, zatímco jiným bude možno do něho vejíti jen krajně nesnadno (např. bohatým). Toto nebeské či boží království je vládou budoucnosti; ti, kteří se mu otvírají a kteří je přijímají, mají nechat minulost za svými zády (Lk 9,62: „Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu, ohlížel by se nazpět, není způsobný k království božímu.“). A zcela jasně je stanovena hierarchie politických hodnot: království boží stojí vždy na prvním místě, jeho nárokům je třeba se podřídit v první řadě, jeho záležitosti a úkoly jsou nejpřednější, všechno ostatní stojí až na druhém místě (Mt 6,33: „Hledejte nejprv království božího a spravedlnosti jeho“; srv. Lk 12,31). A vejít do tohoto království lze jen dětským způsobem (tj. tak, jako dítě vchází do světa lidí a stává se tak jeho obyvatelem, jeho občanem); a také lze toto království přijmout jenom tak, jako přijímáme dítě, tj. tak, že za ně bereme odpovědnost, že přijímáme dobrovolně a s radostí povinnosti k jeho budoucnosti, která se nám stává normou našeho jednání a života.

Bylo by ještě leccos, co by bylo zapotřebí dodat k těmto stručným poznámkám, které nejsou víc než pouhým poukazem k přemýšlení. Ale stačí i to málo k závěrům, které z toho každému, kdo má oči a uši otevřené, docela zřejmě vyplývají. Každý, kdo věří (a víra je orientace celého života i myšlení do budoucnosti – nebo, jak velmi trefně říká Rádl, je to „nakloněnost k činu“), tedy každý skutečný křesťan (ať už se jako takový deklaruje nebo nikoli), je na prvním místě občanem božího království, tj. království, které není z tohoto světa (J 18,36). Není to království jako jiná a nepoužívá běžných metod a prostředků, jichž používají všechny vlády tohoto světa, tj. především nepoužívá moci a násilí; jeho „moc“ je jiná, nová a uplatňuje se jinak než prostřednictvím donucení. Když se obviněný Ježíš dostal před Piláta jako politický zločinec, tázal se ho Pilát, zda se opravdu považuje za krále, jak žalovali Židé. Ježíš to nepopírá, ale po upozornění, že jeho království není z tohoto světa, upřesňuje, čím je skutečně a jaké je jeho skutečné poslání: „Ty pravíš, že já král jsem. Jáť jsem se k tomu narodil a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj.“ (J 18,37) A když ještě předtím byl u výslechu před nejvyšším knězem a byl dotazován na své učení, pravil: „Já zjevně mluvil jsem světu, já vždycky učíval jsem ve škole a v chrámě, kdež se odevšad Židé scházejí, a tajně jsem nic nemluvil.“ (J 18,20) Můžeme tedy v dalším kroku dále vymezit povahu onoho nového království: je to království – čili vláda – pravdy; a ti, kteří jsou zváni, aby je přijali a aby do něho vstoupili jako jeho občané, berou na sebe závazek služby pravdě, tj. závazek stát se veřejnými svědky pravdy. Křesťanství je vzdáleno každé anarchii a každému tajnůstkářství i skrývání. Veřejnost působení ve službách pravdy vede křesťana k jeho političnosti resp. je nejvlastnějším zdrojem a základem jeho politické angažovanosti. Pravdu nelze říkat a za pravdou nelze stát ani za pravdu zápasit jinak než v kulturně-politických centrech, na veřejnosti, na plném světle. A pravdou nikdy nedisponuje žádná moc, žádný světský vladař, ani žádná mocenská skupina, nýbrž docela naopak to je pravda sama, která s poslední platností ukazuje v pravém světle každou vládu, každou pozemskou, vnější moc, každou lidskou spravedlnost a všechny mocenské prostředky i je zahalující ideologie. Moc božího království je identická s mocí samotné pravdy; pravdu nemůžete nikomu násilím vnutit, k pravdivosti a pravdě nemůžete nikdy člověka násilím přinutit, pravda násilím vnucovaná se stává lží. Skutečná pravda působí vnitřní mocí, působí svou vnitřní přesvědčivostí, svou vnitřní „logikou“, tj. prostřednictvím logu, slova, řeči, rozmlouvání a argumentování. Jakmile se pravda nějak spojuje s mocenskou pozicí, s daným společenským pořádkem apod., tedy jakmile je vtahována do služeb čehokoli daného, co tu je a co chce samo sebe pravdou přizdobit a podepřít, pak pravda hloubí mezi touto skutečností, daností, pozicí a mezi sebou tím větší příkop, čím je nebezpečí jejího podmanění a manipulujícího ovládnutí větší. A ti, kteří se dali do služeb pravdy a chápou své životní poslání jako dosvědčování pravdy na prvním místě, nemohou v takovém případě mlčet, ale musí přednostně ukazovat na falešnost každého předstírání spojenectví moci s pravdou a na to, že s potlačováním kritických hlasů je umlčována samotná pravda.

A nyní konečně mohu odpovědět na Tvou vlastní otázku po vztahu křesťanství a křesťanů k socialismu. Tento vztah nelze dost dobře formulovat jednou provždy, nýbrž vždy jenom v závislosti na konkrétní dějinné situaci. Pokud odhaluje socialismus nelidské rysy kapitalistické společnosti, v níž rozhoduje moc peněz, pokud odhaluje nelidské postavení výrobců a vůbec pracujících ve společnosti, v níž vládnou majetníci, pak musí každý skutečný křesťan pociťovat i prakticky projevovat hlubokou solidaritu se socialistickým hnutím a může se ho právem aktivně účastnit. Avšak ve chvíli, kdy mohutnějící a mocensky se upevňující socialistické hnutí se samo dopouští bezpráví, něco jiného předstírá navenek a něco jiného uskutečňuje v praxi, ve chvíli, kdy „kácí les“ a lehkomyslně posuzuje, že „padají třísky“, jako něco okrajového a nedůležitého, zejména pak, když se dopouští nejhrubších přehmatů proti smyslu svých původních motivů a zdůrazňuje to, čeho bylo dosaženo, opevňuje se v tom a odkládá do nedohledna to, co mělo přinášet pokořeným a utlačeným lidem důstojnost a svobodu – pak se křesťan musí přiměřeně ostře od socialismu a socialistického hnutí distancovat, volat socialisty k principům a zásadám socialismu a konfrontovat danou skutečnost jak s jeho původním programem, tak se základními požadavky respektu ke každé lidské bytosti a jejím bytostným svobodám a nezadatelným právům. Zkrátka ten, kdo svůj život zakotvil ve víře a orientoval se na cestu k budoucímu vítězství království pravdy, musí usilovat již nyní a na tomto místě, aby se projevovalo a uplatňovalo alespoň zčásti a alespoň v nejnaléhavějších chvílích a situacích. Pokud socialistické hnutí a individuálně socialisté respektují pravdu jako nejvyšší kritérium svého myšlení i své praxe, stojí s nimi křesťan na jedné lodi a zcela legitimně může sám být socialistou (vždyť socialismus je jenom slabší odvar křesťanství). Jeho základní loajalita však náleží samotné pravdě; loajálnost vůči socialismu prokazuje křesťan tím a jenom tím, že je vůči němu, vůči socialistům a socialistickému hnutí v maximální míře pravdivý a že ukazuje pravou tvář socialismu i socialistů ve světle pravdy a nezamlčuje nic z toho, co je na něm deformovaného a deformujícího.

Samozřejmě neexistuje obecný závazek, jímž by křesťan byl povinován být socialistou nebo se konformovat se socialistickým hnutím a programem. Pro vztah k socialismu, stejně tak jako pro vztah ke každému jinému hnutí a programu platí dvojí zásada, kterou najdeme rovněž v evangeliu. Pokud jde o konkrétní společenskou a politickou praxi, je možná rozsáhlá míra spolupráce: „kdož není proti nám, s námiť jest“ (Mk 9,40). To platí jak pro rozhovor (dialog), tak pro vymezené úseky spolupráce na dohlédnutelných úkolech a cílech. Neplatí to však tam, kde je každá konkrétnost a vymezenost překračována a kde jde o generální směrnice, principy, obecné perspektivy. Tam musí být křesťan mimořádně opatrný a vyvarovat se všech mesaliancí, i když v daný okamžik vypadají sebepočestněji a sebelákavěji. Na rovině zásad a principů platí jiná evangelijní zásada: „kdož není se mnou, proti mně jest“ (Mt 12,30). Na doklad toho, že obě zásady platí, nikoli však universálně, nýbrž situačně a podle okolností a roviny, o niž jde, je uvádí obě evangelista Lukáš (9,50 a 11,23).

V dějinách se křesťané proti duchu těchto zásad nejednou hrubě provinili. Špatný příklad jim bohužel poskytl již apoštol Pavel, který na rozdíl od Ježíše převelmi podcenil a vůbec zanedbal význam rozdílů v sociálním zařazení lidí. Jeho doporučení, aby otroci (služebníci) byli poslušni svých pánů jako Krista, „ne na oko sloužíce“, a doporučení pánům, aby upustili od pohrůžek a tvrdostí ve vědomí, že mají téhož Pána na nebesích (Ef 6,5), nebo jeho výzva: „Služebníky uč, ať jsou poddáni pánům svým, ve všem jim se líbíce, neodmlouvajíce, neokrádajíce, ale ve všem věrnosti pravé dokazujíce“ (Tit 2,9–10), jakož i výzva: „Páni, spravedlivě a slušně se služebníky nakládejte, vědouce, že i vy Pána máte na nebesích“ – to vše je sociální utopie, která sice případ od případu může změkčit tvrdé vztahy mezi lidmi a potlačit nelidskost, ale fakticky je sociálně bezperspektivní a naprosto ztrácí pro evangelium podstatné ingredience orientace do nového času, do budoucnosti, v níž každého člověka (který se sám nevyloučí) čeká slavné osvobození. Mluvit o vnitřním, duchovním osvobození otroka a zároveň mu doporučovat, aby zůstal otrokem a poslouchal svého pána, je pro nejhlubšího ducha evangelia naprosto nepřípustná spiritualizace, Ježíšově poselství zcela cizí. Ježíš odmítl plnit úlohu politického mesiáše, zahájit ozbrojený boj proti římským okupantům a dobýt svobodu pro Izraelce v podobě obnoveného království. Šlo mu o docela jiné království, jak jsme si už ukázali, o království, v němž vládne pravda, která se může a vlastně musí obejít bez jakékoli vnější moci a bez násilného donucování k poslušnosti autoritě. Ale Ježíš byl vzdálen každé sociální nivelizaci a vědomě se orientoval na vrstvy deklasované: blahoslavení chudí, lačnící, plačící, nenávidění, vyobcovaní, pohanění atd., a běda bohatým, nasyceným, smějícím se a těm, o nichž lidé dobře mluví (Lk 6,20nn). Ježíš málo dbal o dobropověstnost (Fp 4,8), věděl, že o něm říkají „žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků“ (Mt 11,19). „Přibližovali se pak k němu všickni publikáni a hříšníci, aby ho slyšeli. I reptali farizeové a zákoníci, řkouce: Tento hříšníky přijímá a jí s nimi.“ (Lk 15,1–2) Jestliže však Ježíš neodsuzuje cizoložnici, ale propouští ji se slovy: „Jdiž a nehřeš více“, není to morální laxnost, nýbrž ostré vědomí jejího sociálního ponížení. Překládám si to do jiné situace, kdy by otrok uslyšel: Aniž já tebe odsuzuji. Jdiž a neotroč více. (Viz J 8,11 a předchozí.)

Tvůj

Ladislav Hejdánek