This text examines the relationship between Jan Patočka's study "Czech Humanism and Its Last Word in Rádl" and his book "Eternity and Historicity." The author reflects on Filip Karfík's hypothesis, which suggests that the missing introductory chapters of the book are identical to the previously published article. Although there is a clear thematic and structural continuity, particularly regarding the interpretation of Socrates and the engagement with Rádl's "Consolation of Philosophy," the author expresses doubts about the complete identity of the two texts. He points out that while the article places Rádl within the context of the Czech tradition and views him relatively favorably, the book confronts him with major figures of world philosophy and maintains a greater critical distance. The author suggests that Patočka likely reworked the original text, leading to shifts in his interpretation of both Rádl and Masaryk. The text thus contributes to the scholarly debate on the evolution of Patočka's thought and his relationship to the Czech intellectual heritage.
Patočka o Rádlovi
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 11. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Patočka o Rádlovi
Filip Karfík přišel (v rámci e-mailové diskuse) s koncepcí, která na první pohled přijatelným a dokonce vítaným způsobem dává dohromady článek o „Českém humanismu a jeho posledním slovu v Rádlovi“ (který vyšel v Kritickém měsíčníku) a chybějící stránky malé knížečky o „Věčnosti a dějinnosti“. Považuje prý sám za „evidentní“, že Patočka vzal první stránky své o něco málo starší studie a jen s malými úpravami je dal k dispozici pro otištění. Jedna věc se mi zdá nesporná: Patočka svůj článek opravdu končí otázkou, zda má Rádl ve své interpretaci Sókrata pravdu, a třetí oddíl zmíněné knížky začíná hned v nadpise otázkou, zda je Rádlův výklad Sókrata přesný. Ačkoliv se Patočka v textu knížky zabývá Rádlem vlastně jen v oddílech č. 8 a 16 (nepočítáme-li ony „ztracené“ první dva oddíly, které Karlík navrhuje považovat za „znovunalezené“), zůstává mimo veškerou pochybnost, že se jí Patočka vyrovnává s Rádlem vůbec a zejména s jeho Útěchou z filosofie. V 16. oddílu Patočka výslovně píše o tom, že se Útěchou cítil být vyzván k odpovědi; a zároveň připouští, že si není jsit, zda se mu podařilo myšlenku Rádlovu vystihnou ve všem přesně. Ale prohlašuje, že se ji snažil pojmout „ve vší vážnosti a úctě, být k ní spravedliv“ (s. 211). [A také hned říká, že mu šlo o „problém zařazení Rádlovy filosofie“.] – Mně osobně se zdá, že Patočka možná skutečně ony první stránky z textu větší studie vyňal, ale že je přímo nepoužil nýbrž přepracoval – a teprve pak se asi „ztratily“, protože je nezařadil do původního textu; pokud se neztratily, mohly by snad být objeveny mezi jinými poznámkami a torzy větších projektů. Zvláštní je zejména to, že v článku je Rádl interpretován v kontextu docela určité české tradice, zatímco v knížce je interpretován jakoby proti jiným velkým myslitelům, v jistém smyslu Rádlovi „blízkým“ – totiž Platónovi, Schelerovi, Jaspersovi, ale také Husserlovi, Heideggerovi a Satyrovi. Rádlovi dost vzdáleným. Zvláštní výjimkou je oddíl č. 7 (znovu o Masarykovi). Po mém soudu neinterpretoval Patočka správně nejen Masaryka, ale ani Rádla. Také dal své distanci od obou jasný výraz. V tom se však právě liší článek v Kritickém měsíčníku, kde dává Patočka Rádlovi v mnoha směrech za pravdu. Právě proti si myslím, že to není původní znění prvních dvou oddílů knížky, ale že jde o jejich přepracování.
(Písek, 061117-2.)