This text examines the methodological and philosophical conditions necessary for the critique of concepts and the fundamental nature of dialogue. The author posits that a valid critique must accurately grasp and intend the concept in question, allowing the original viewpoint to be recognized within the critical framework. This principle is linked to the challenge of comparing different perspectives on the same thing, where discrepancies may reveal that participants are actually addressing different subjects. The analysis emphasizes that genuine dialogue is not merely an exchange of utterances but a shared orientation toward the subject matter. This communicative process is illustrated through both early childhood language acquisition and complex philosophical discourse. Finally, the text criticizes the common practice of superficial quoting, advocating instead for the interpretation and clarification of ideas using one's own words while strictly maintaining the original meaning within new contexts. The essay underscores the necessity of hermeneutic integrity and profound mutual understanding in intellectual exchange.
[Kritika určitého pojmu nebo pojetí]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 1. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
[Kritika určitého pojmu nebo pojetí]
Podmínkou kritiky nějakého pojmu nebo pojetí je schopnost tento omyl jakožto omyl mínit. To není nikterak samozřejmé, i když to obvykle nemíváme na paměti. Jakožto mylný může být legitimně (platně) charakterizován jen takový koncept, který jsme schopni přesně mínit. Nejde tedy o žádné prosté odmítnutí či zamítnutí, nýbrž o pokus pojmout takový koncept z vlastního stanoviska, ale tak, aby se v tom mohl tak říkajíc sám poznat. – To platí ostatně už pro každé srovnání dvou různých pojetí téhož. V takovém případě máme před sebou ovšem dvě možnosti: buď jde skutečně o dvě různá pojetí téhož, anebo už to, že jde o dvě různá pojetí, předznamenává to, že jen zdánlivě jde o pojetí „téhož“, ale ve skutečnosti o pojetí dvou různých „věcí“. Tato okolnost je zásadně důležitá pro dialog, tj. pro rozhovor dvou lidí, z nichž každý myslí po svém způsobu a má na mysli určité „něco“, a v rozhovoru má vyjít najevo, zda si oba účastníci správně rozumějí, zda se navzájem správně chápou. Právě to je něco, čemu se musí naučit každé dítě, které teprve začíná mluvit. S někým rozmlouvat totiž neznamená jen střídavě něco říkat a pak zase něco jiného poslouchat, ani jen opakovat to, co dítě slyšelo, nýbrž právě říkat něco jiného, než slyšelo od matky, ale vstoupit s ní do rozhovoru. V rozhovoru je zásadně důležité to, o čem je v něm „řeč“, i když každý z účastníků říká něco jiného. Zajisté je v dialogu dvou filosofů všechno mnohem složitější, ale tento základní rys tam nutně najdeme také. Příliš se rozmohl zvyk prostě jen ocitovat něco z autora, místo aby ten citát byl hned vysvětlen či objasněn za pomoci slov a výrazů i formulací, které citovány nejsou a možná ani citovány být nemohou. Samozřejmě je možné také vytvořit jakousi koláž z citátů interpretovaného autora, ale aby to bylo legitimní, je třeba náležitě dbát toho, aby se změnou kontextu nedošlo také ke změně významu příslušných citací.
(Písek, 050126–3.)