Tento text se zabývá metodologickým a filosofickým uchopením problému pravdy. Autor zdůrazňuje, že cílem není pouhý rozbor jednotlivých pojetí různých myslitelů, ale snaha proniknout k tomu, co je těmto koncepcím společné, tedy k samotnému předmětu, k němuž autoři směřují. Je však nutné zachovat kritickou ostražitost a nepředpokládat jednotu témat jen na základě užívání stejného termínu „pravda“ či jeho jazykových ekvivalentů. Ústředním bodem zájmu se tak stává nikoliv formulace, nýbrž to, co je míněno. Autor odmítá nařčení ze subjektivismu či stavění se do role konečného soudce; argumentuje, že to, co je míněno, musí být odlišné od způsobu, jakým je to míněno. Právě tento rozdíl umožňuje, aby míněná skutečnost zůstala normou pro lidské uvažování i dorozumívání. Text tak obhajuje objektivitu zkoumání pravdy jakožto společného základu, který přesahuje individuální interpretace a jazykové rozdíly, a ustavuje ji jako nezbytný předpoklad pro jakoukoli smysluplnou diskuzi mezi různými pojetími a autory.
Pravda jako téma
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 2. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Pravda jako téma
Když se budeme zabývat otázkou „pravdy“, musí být zřejmé, že nám nejde o „něčí“ pojetí, tj. že nám v první řadě nejde o toho či onoho autora nějakých koncepcí pravdy, ale o zjištění, čeho se takové koncepce týkají, k čemu jejich autoři směřují, nebo ještě vyostřeněji: co je tím společným, co je jaksi přivádí k sobě anebo aspoň vedle sebe jako ty, kteří se zabývají týmž problémem, touž otázkou. Samozřejmě se přitom musíme mít na pozoru, abychom takové všem společné zacílení nepředpokládali jen na základě toho, že příslušní autoři užívají týchž slov, týchž termínů, v našem případě tedy termínu „pravda“ resp. příslušných ekvivalentů v jiných jazycích (ale co to je takový „ekvivalent“? vždyť i to musíme prověřovat, aniž bychom si to směli usnadňovat odvoláním na používané slovníky).
Pokud se tedy budeme chtít na prvním místě zaměřovat k tomu, co je různým autorům společné, když uvažují o „pravdě“ a když užívají slova „pravda“ (resp. oněch „ekvivalentů“), znamená to, že středem našeho zájmu nebudou autoři a jejich pojetí ani formulace. Má to snad znamenat, že právě ti autoři, kteří projdou naším kritickým sítem, se tím eo ipso stávají jakoby čímsi zbytečným, jen okrajovým a zajímavým jen potud, pokud dělají – z našeho pohledu – jen chyby, pokud se odchylují od správného pojetí a pokud jsou nám jen jakousi výzvou k tomu, abychom je opravovali?
Už slyším námitku: pokud jsou jedni autoři vyloučeni, protože se zabývají „něčím jiným“ (byť by užívali stejných pojmenování a termínů), zatímco druzí jsou postaveni stranou, protože jsou hodni pozoru, jen pokud se dopouštějí chyb, vyplývá z toho, že jsme se my sami ustanovili za konečné posuzovatele a soudce a že svou vlastní koncepci považujeme za poslední, ne-li jedinou normu. Ale tak tomu není, pokud se nechceme zřítit do bažin subjektivismu. Zde je třeba s mimořádným důrazem prohlásit: to, co je míněno, nespadá přece v jedno s tím, jak to bylo míněno, nýbrž zůstává od počátku normou (našeho nebo cizího) mínění. Mezi obojím zůstává předěl, a jen tak je možné se vůbec s někým o něčem dorozumět.
(Písek, 050214–1.)