This text presents a critical reflection on Karl Jaspers' concept of periechontology and his specific understanding of the encompassing (das Umgreifenden) as a non-objectifiable reality. The author questions why Jaspers interprets this encompassing primarily as something approaching from the outside, from that which surrounds us, even in instances where it refers to ourselves. In contrast to Jaspers' approach, the author proposes an alternative perspective that seeks the foundation of the non-objectifiable within the internal grounding of the subject. This shift from the external to the internal is presented as the result of a long-term philosophical development, characterized by the rejection of traditional metaphysics and objectifying thought. Influenced by Hegelian philosophy, the author argues that the inner is more primordial than the outer. The reflection thus opens a deeper dialogue on the nature of subjectivity and the way in which we project internal contents into the external world through their possible, yet always limited, objectification. Ultimately, the text explores the boundaries between the external horizon and the internal origin of being.
Periechontologie u K. Jasperse
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 3. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Periechontologie u K. Jasperse
Při naslouchání Jaspersovi, který – v navázání už na presokratiky – vykládá své pojetí tzv. „objímajícího“ (des Umgreifenden) a který se pokouší jakoby ustavit zvláštní filosofickou disciplínu, nazvanou „periechontologie“ (odvozeno od PERIECHEIN – držeti okolo), se vždy znovu tážu, proč onu nezpředmětnitelnou skutečnost „objímajícího“ vidí spíše v tom, jak k nám přichází zvenčí, zvnějšku, z toho, co je „okolo“, a to dokonce i v tom zvláštním případě, kdy jsme tím „objímajícím“ dokonce „my sami“ (das wir selbst sind). Je ono navázání na myšlenky některých presokratiků tím hlavním důvodem? A zároveň stavím podobnou otázku sám sobě: proč to sám vidím právě naopak? Proč ono „přicházející“ nezpředmětnitelné hledám od počátku právě naopak tam, kde jsme – podobně jako všechny subjekty vůbec – zakotveni niterně a co „vnášíme“ do sebe i do světa tím, že tomu dodáváme více méně vhodný, ale vždy jen možný „vnějšek“? Řekl bych, že to není nějakým prvotním hnutím, obratem či tušením, nýbrž že jsem tomu musel pozvolna uvykat jako důsledku rozpoznání, že je třeba odmítnout tradiční „metafyziku“ (později „zpředmětňující myšlení) a – nejspíš ještě v době studií na FF pod vlivem Hegelova myšlení – orientovat se na „vnitřní“ jako „původnější“ než vnější.
(Písek, 050309–1.)
[Začátek deníkového záznamu je stejný jako v případě 050319–1.]