This text explores the fundamental relationship between philosophy and the concept of the "whole," which the author considers constitutive of genuine philosophical inquiry. Without the capacity to think the whole and relate to it, philosophy risks becoming mere pseudo-philosophy lacking necessary integration. The author argues that philosophy must engage not only with the abstract concept but also with actual organic wholes, particularly living beings. A central question is whether the universe can be regarded as a true "whole" or merely as a cumulative sum of parts. Crucially, this inquiry must account for temporality; the universe is not a finished or given entity but an ongoing process still striving for integration. Philosophy's role is to actively support this process of becoming a whole and to find meaning within the world. Abandoning this pursuit would mean abandoning philosophy itself, as its essence lies in understanding the interconnectedness of all topics within the context of reality.
Filosofie a „celek“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 10. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Filosofie a „celek“
Vztah filosofie k „celku“ je nejen základně (fundamentálně) významný, ale pro filosofii jako takovou přímo konstitutivní. Je konstitutivní především v tom, že skutečná („pravá“) filosofie musí být schopna „celek“ myslit, tj. musí mít filosoficky konstituovaný pojem celku. Filosofie, které pojem celku chybí, je jen pseudofilosofií; nikdy nemůže být dost integrovaným myšlením. Ovšem nejde jen o pojem celku; filosofie musí být schopna se myšlenkově vztáhnout ke skutečným celkům, zejména celkům organickým, tj. k živým bytostem (i když musí být schopna celkovost najít i na nižších, tj. předživých úrovních). Věcí mimořádné závažnosti je otázka, je-li svět (vesmír) v nějakém smyslu možno považovat za „celek“, anebo zda to je pouze nějaký náš „úhrn“, tj. vposledu hromada. Mám dojem, že možnost skutečné (pravé) filosofie stojí a padá s tím, že „veškero“ je v nějakém smyslu celkem, ale tato formulace by mohla být matoucí, kdybychom nadále marginalizovali čas a časovost. Možná to bude znít přehnaně odvážně a náročivě, ale ten celek, jímž „je“ či by „měl být“ všehomír, se stále ještě děje, tj. není ještě „dán“, „hotov“, „uzavřen“. A filosofie by mohla – a snad měla – ze všech svých sil napomáhat k tomu, aby se ten dosavadní a dnešní „svět“ či „vesmír“ tím celkem posléze stal, tedy aby neskončil bez toho, že by se v celek vskutku integroval. Pro filosofii je předpoklad, že k tomu má dojít a že na tom filosofie má mít svůj podíl (alespoň v rámci porozumění), conditio sine qua non její smysluplnosti. Rezignovat na hledání smyslu ve světě i světa samého znamená rezignovat na opravdovou filosofičnost; filosofie nikdy nesmí vyloučit některá témata z rámce svého interesu. A nikdy se svými tématy nesmí zabývat bez ohledu na jejich spjatost se skutečností, se skutečným světem.
(Písek, 051009–2.)