This study examines the relationship between spoken and written word, taking as its starting point Plato's critique of writing in the Phaedrus. Although traditional interpretations emphasize the superiority of speech due to its capacity for dialogical self-defense, the author argues that these criticisms apply equally to the spoken word, as both are mere carriers of meaning. The fundamental issue is not the medium itself but the authenticity and correctness of instruction. With the advent of conceptual thinking, the focus shifts from the act of thinking (cogitatio cogitans) to the object of thought (cogitatio cogitatum) and specifically to its intentum—that which is intended by the thought. The paper highlights that the essence of communication lies not in its material form, but in the intended meaning. Access to this intentum remains strictly bound to linguistic contexts and communicative forms. Ultimately, the author moves beyond the debate over the priority of speech versus writing, focusing instead on the conceptual content that writing helped establish and refine throughout the history of civilization.
Míněné (= intentum) / Intentum (= míněné)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 10. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Míněné (= intentum) / Intentum (= míněné)
Platón nechává ve Faidrovi Sókrata argumentovat ve prospěch nadřazenosti mluveného slova nad psaným (toho se někteří autoři dovolávají také s odkazem na Platónův 7. list a pokoušejí se „nově“ číst všechny známé dialogy s ohledem na tzv. nepsané učení, viz např. T. A. Szlezák a G. Reale). Ovšem argumenty, platně orientované na to, že psaný text se nemůže „bránit“ proti nesprávnému pochopení, mohou být prakticky stejně použity na mluvené slovo, jenom s tím rozdílem, že nemluvně se nejprve musí naučit mluvit (a živě komunikovat s živým protějškem), zatímco číst se může učit až později a za předpokladu, že se v jazyce už trochu zdomácnělo. Důraz na výuku a živé slovní poučení je jistě odůvodněn, ale vlastním problémem je „pravost“ takové výuky a „správnost“ takového poučení. Konec konců samy zvuky při živém rozhovoru „neobsahují“ svůj smysl op nic víc než grafická znaménka psaného nebo tištěného textu. Právě proto je třeba s jistou opatrnost přistupovat k srovnávání mluveného slova s psaným nebo tištěným. Vposledu nejde o jednoznačnou přednost jednoho před druhým; v něčem je důležitější psané slovo, zatímco v něčem jiném zase živé oslovení. Důležitost psaného textu a vůbec písma je zřejmá už z toho, že se obecně vynález písma v různých starých společnostech a civilizacích považuje za doklad jejich pokročilosti a vyspělosti. A význam psaného textu se stal ještě důležitějším, když došlo k vynálezu pojmů a pojmovosti. Od té doby se stávalo stále zřejmějším, že nejde ani o pouhé vyslovení myšlenky, ani o její psané zaznamenání, nýbrž o myšlenku samu. A navíc se ukazuje, že dokonce nejde na prvním místě ani o myšlenku myslící (cogitatio cogitans), nýbrž především o myšlenku myšlenou (cogitatio cogitatum), nebo ještě přesněji formulováno, o její „intentum“, tj. o to, co tou myšlenkou bylo myšleno (a nikoli jakým způsobem a v souvislosti s jakými jinými myšlenkami to bylo myšleno). Přitom zůstává zajisté mimo veškerou pochybnost, že k takovému „intentum“ se nikdy nemůžeme „dostat“ jinak než v rámci jazyka resp. nějaké formy jazykové komunikace (a ovšem také v bližších i vzdálenějších kontextech myšlenkových).
(Písek, 051021–1.)