Tento text se zabývá ontologickým a filosofickým vztahem mezi svobodou a pravdou. Autor odmítá redukci pravdy na pouhou vlastnost soudu a nahlíží na ni jako na skutečnost, která se v daných situacích uskutečňuje skrze subjekty na různých úrovních vývoje. Klíčovým pojmem je reaktibilita subjektů, která se liší od kauzality tím, že umožňuje volbu mezi různými reakcemi. Tato základní volnost je pak východiskem pro kultivovaný fenomén svobody v lidském vědomí. Text dále zdůrazňuje roli logu jako sjednocující moci, která umožňuje vnitřní integraci subjektů. Zásadním tvrzením je, že svoboda nezakládá pravdu, nýbrž že je to právě pravda, která svobodu umožňuje a zakládá. Pravda je zde chápána jako norma pro logos v jeho nejširším smyslu, tedy jako světový rozum přesahující jazykové vyjádření. Logos pak slouží jako prostředek pro spoluuskutečňování pravdy ve světě. Vztah mezi pravdou a svobodou je tak vymezen skrze osvobozující moc pravdy, jež klade nároky na lidské myšlení a vědomí.
Svoboda a pravda / Pravda a svoboda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 11. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Svoboda a pravda / Pravda a svoboda
Pravda (kterou ovšem nebudeme redukovat resp. nesprávně interpretovat jako vlastnost soudu či výroku apod.) se může uskutečňovat (jakožto „to pravé“ v dané situaci – užší nebo širší) jen prostřednictvím subjektů (různých úrovních, od nejnižších až po nejvyšší dosažené). A subjekty jsou vybaveny reaktibilitou, tj. schopností odpovídat na výzvy (předmětné i nepředmětné). Reaktibilita se zásadně liší od kauzality tím, že v různé míře (podle úrovně příslušných subjektů) umožňuje odpovědět také jinak (resp. odpovědět nebo neodpovědět). Tato „vůle“ („volnost“) je základem tzv. svobody, neboť svoboda v tom smyslu, jaký tomu slovu obvykle dáváme, je jen kultivovaným fenoménem takovéto „volnosti“, který konečně pronikl i do vědomí. To zároveň znamená, že stejnou měrou, jako pravda může pronikat do předmětného světa (tj. do světa, který má také svou předmětnou stránku resp. své jednotlivé předmětné stránky) jen prostřednictvím subjektů, může se uplatňovat jen prostřednictvím LOGU, neboť právě LOGOS je rozhodující „mocí“, jež dovoluje sjednocení (integraci) subjektů z jejich nitra (tj. niternou integraci, vnitřní sjednocení). Není to tedy svoboda, která by mohla „zakládat“ Pravdu, ale je to naopak Pravda, která umožňuje a zakládá svobodu (Je to Pravda, která „osvobozuje“ – to ovšem platí zejména pro nejvyšší úroveň, kde jsou rozhodující nároky kladeny na vědomí resp. myšlení.) Vztah mezi Pravdou a LOGEM je ovšem zapotřebí prozkoumat hlouběji, ale jedno můžeme říci už teď: Pravda je normou pro LOGOS, pokud LOGOS chápeme v nejširším smyslu (tedy tak, že zahrnuje i „světový rozum“, tedy v žádném případě neomezovaný na jazykové zprostředkování): LOGOS je především „to pravé“ (na rozdíl od MÉ-LOGOSu), a je to také „to pravé“ pro zprostředkování a spoluuskutečňování Pravdy.
(Písek, 051127–2.)