This reflection analyzes the relationship between nature (essence) and freedom across various levels of existence. In the realm of inanimate matter, nature is understood as a set of universal laws and norms uniform to all members of a species, with deviations dismissed as accidental. The author questions the application of this deterministic model to living beings, culture, and the spirit. He highlights the etymological roots of "nature," which refer to the process of birth and life, complicating its use for mechanical laws. The central issue is the contradiction between nature as a universal order and freedom as an expression of individuality. The text argues that freedom, which is inseparable from uniqueness and personality, cannot be grounded in nature defined by rigid regularities. It concludes that understanding nature as a universal law is irreconcilable with viewing it as the foundation of uniqueness. Since freedom requires individuality, it must transcend nature when nature is interpreted as a system of inertial laws.
Příroda (přirozenost) a svoboda / Svoboda a přirozenost (příroda)
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 1. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Příroda (přirozenost) a svoboda / Svoboda a přirozenost (příroda)
Ve světě neživých (event. předživých) jsoucen znamená (z hlediska příslušných věd) vše, co je „od přírody“, prostě to, co je příslušnému druhu jsoucen společné, jednotné pro všechna, v čem se jsoucna od sebe neliší (a právě proto je můžeme počítat k témuž druhu). Naproti tomu veškeré odchylky od takové „přírodní“ či „přirozerné“ normy jsou považovány za nahodilé, a to do té doby, dokud se neobjeví nějaká další „přírodní norma“ čili „zákonitost“. Právě to je však dostatečným důvodem pro pochybnosti, zda můžeme tento způsob uvažování prostě převést do světa živých bytostí, a už vůbec se nezdá být možné mluvit o „přírodnosti“ nebo „přirozenosti“ tam, kde se dostáváme na půdu problematiky kulturní, myšlenkoví a duchovní. Problematické je ovšem už užívání slova „příroda“ a „přírozenost“, které svými etymologickými kořeny poukazuje výhradně ke skutečnostem (jsoucnům) živým – vždyť jde o to, co se rodí a čemu se při jeho zrodu oné „přirozenosti“ právě dostává. Tam, kde předpokládáme svobodu nebo její možnost, předpokládáme eo ipso nějakou mez, nějakou ohraničenost „přírodní zákonitosti“, tedy přírodnosti a přirozenosti. – Co z toho všeho vyplývá? Buď rozumíme přírodou a přirozeností to, co platí všeobecně a pro všechny případy stejně, takže to není závislé na osobitosti a jedinečnosti „jsoucna“, o jehož „přirozenosti“ mluvíme (a uvažujeme), anebo rozumíme přírodou a přirozeností naopak to, co umožňuje a zakládá právě onu jedinečnost a osobitost, která se vymyká všeobecně platným zákonům (resp. zcela setrvačným zákonitostem). Jedno nebo druhé – ale obojí nelze spojit. A protože svoboda je něco neoddělitelného a nedomyslitelného od jedinečnosti a osobitosti, nemůže být založena ničím „zákonitým“ – a tedy ani přírodou a přirozeností, jež chápeme jako „zákonité“.
(Písek, 040120-2.)