Tento text se zamýšlí nad fenoménem zapomínání v evropském myšlení, přičemž vychází z Heideggerova konceptu „zapomnění na bytí“. Autor argumentuje, že zapomínání se netýká pouze bytí, ale postihuje i další klíčové pojmy, jako jsou „čas“ či „víra“. I když slova v jazyce nadále přežívají, jejich původní, hlubší významy jsou často vytlačeny nebo nahrazeny formami úpadkovými. Jazyk je v této reflexi chápán jako živý organismus, který v sobě uchovává nejen významy dosud nevyslovené (nemyšlené), ale i ty, které byly kdysi rozpoznány a následně zapomenuty. Zvláštní pozornost je věnována „víře“, která je definována jako aktivní otevřenost vůči budoucnosti, nikoli jen jako lpění na minulosti. Text zdůrazňuje, že jazyk není pouhou zásobárnou slov, nýbrž dynamickým prostorem, v němž lze zapomenuté obsahy znovu oživit a dosud neuchopené významy nově artikulovat, čímž se udržuje kontinuita a vitalita myšlení.
Významy nemyšlené a zapomenuté / Zapomenuté v myšlení (a nemyšlené)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 1. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Významy nemyšlené a zapomenuté / Zapomenuté v myšlení (a nemyšlené)
Heidegger už názvem svého hlavního díla, ale hlavně podrobnými výklady mocně poukázal na to, jak metafyzická tradice evropské filosofie už velmi brzo po samém svém zrodu ve starém Řecku zapomínala až docela zapomněla na „bytí“, a to ačkoli termínu užívala nadále. Ale to není tak výjimečná záležitost, jak by se mohlo zdát; v evropském myšlení se zapomínalo na mnoho dalšího, ačkoli pojmenování se neztratilo (jen dostalo jiný význam). Jde např. o „čas“ (ostatně to byl zase Heidegger, který na to poukázal právě také v souvislosti se „zapomněním na Bytí“), ale jde třeba také o „víru“, a zase navzdory tomu, že slovo samo je v křesťanské tradici ve všech dobách hojně frekventováno. Zvláště evropské myšlení je „vírou“ (skutečnou vírou, tj. odvráceností od minulosti a aktivní otevřeností do budoucnosti) silně poznamenáno, ale v reflexi si to stále dost neuvědomuje (a o „víře“ myslí a mluví v jiném, upadlejším smyslu). Jazyk proto zdaleka není jen jakýsi soubor slov a slovních spojení, není jen jakousi zásobárnou prvků, z nichž je možno vytvářet nejrůznější skládanky, ale je mnohem spíše čímsi téměř „živým“, neboť k němu nezbytně náleží spousta významů, které mají docela jiný charakter než „slova“ (byť spojená s významy), zejména proto, že pro ně ještě žádná slova vytvořena nebyla, anebo protože významy některých slov, která zůstala, byly zapomenuty nebo vytlačeny na okraj a přehlušeny jinými. Tak vedle významů a významových kontextů, které ještě nebyly ani zachyceny a slovně formulovány (vyjádřeny) a teprve čekají na někoho, kdo je svými „anténami“ zachytí a rozpozná, náleží k jazyku obrovské množství významů a významových kontextů, které už nějak zachycena a rozpoznány byly, které dokonce už byly i vysloveny, formulovány, ale které zase byly zapomenuty. Tato stránka každého živého jazyka (a ta druhá, která se týká jen jazyků mrtvých – ale jsou vůbec nějaké takové jazyky, které už byly natolik zapomenuty, že už nemají vůbec žádnou budoucnost?) je jeho živou (nebo aspoň oživitelnou) součástí, a může být za příznivých okolností znovu oživena (anebo, jde-li o tu dosud neobjevenou a nezachycenou, může být zaslechnuta a do jazyka nově pojata. I jazyky mají své „spory“, které přežijí dlouhá staletí a neztrácejí nezbytně na schopnosti znovu vejít do života a do „užívání“.
(Písek, 040122-2b.)
[Tento kartotéční lístek začíná úplně stejně jako předchozí, ale pokračování je jiné. Stejný začátek se zachoval i samostatně. Hejdánek evidentně nejdřív napsal tento začátek a pak se jím nechal dvakrát inspirovat ke dvěma různým pokračováním – pozn. red.]