This document examines the relationship between the inner and outer dimensions of the subject, conceptualizing them as a unity rather than a strict identity. The author posits that these two aspects do not exist in a state of parallelism; instead, the outer side is characterized by inertia and weight, while the inner side is defined by its activity and capacity to introduce novelty. Critiquing Karl Jaspers’ notion of the "Subject-Object-Split," the text argues that the essence of subjectivity is not to dissolve this polarity but to seek a balanced and organic unification. This harmony is achieved through synergy and mutual respect between the active inner self and the organized outer structure. The outer aspect should not be viewed as a purely passive or objectified entity, but as a necessary partner in the subject's self-realization. Ultimately, being a subject entails maintaining a presence within these polarities through constant effort, ensuring that the inner activity does not forcefully override the outer order, nor does the outer weight stifle inner freedom. The unity of the subject thus depends on avoiding the reduction of the external side to a mere object.
Jednota a identita / Vnitřní a vnější subjektu
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 5. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Jednota a identita / Vnitřní a vnější subjektu
Subjekt je jednotou, nikoli identitou své vnitřní a vnější stránky; mezi oběma totiž není přísná paralelita, ba ani rovnováha, nýbrž vnější stránka „působí“ svou vahou (setrvačností, příp. inertností), zatímco vnitřní stránka „působí“ svou aktivitou, která je schopna zvládnout setrvačnost, a přece jí „vnutit“ něco nového. Můžeme to vyjádřit také tak, že vnější stránka převažuje, zatímco vnitřní převládá. V čem tedy může spočívat ona předpokládaná (event. zjišťovaná) jednota obojí stránky? Jaspers charakterizuje (7292, s. 17 – Ffická víra) význam slovesa „věřiti“ jako „být přítomen v polaritách“ (má ovšem na mysli jiné polarity, ale to není rozhodující); mohli bychom to snad právem uplatnit v našem případě, kdy jde také o jakousi (ovšem mnohem specifičtější) „polaritu“ mezi vnitřním a vnějším. Být „subjektem“ pak znamená být „tím přítomným“ pro dvojí stránku, totiž vlastní vnitřní a vlastní vnější. Proti Jaspersovi však nevidím, že by šlo o nějaký zlom, o nějakou „Subjekt-Objekt-Spaltung“; už proto nikoliv, že cílem a smyslem aktivity subjektu není překonání a zlikvidování oné „polarity“, nýbrž pouze nové, vyváženější sjednocení obojí, totiž vnitřní i vnější stránky subjektu. Ona vyváženost pak spočívá v tom, že vnitřní stránka není onou vnější utlačována a znevolňována, ale ani ona vnější (která je přece jistou organizací, jistým uskutečněným „řádem“) že není násilně opravována a napravována, nýbrž právě jen „organicky“. Mezi vnitřní a vnější stránkou není tedy nezbytně nepřekonatelný rozpor, oboustranně ničivé napětí, nýbrž je nebo může být (v jisté míře ovšem vždycky skutečně je) také souhra, spolupráce (synergie – vnější není pouhou pasivitou, i když má své setrvačnosti), oboustranný, a tedy vzájemný „respekt“ (vnější potřebuje aktivity vnitřního, vnitřní se potřebuje prosazovat navenek). Ale není to nic samozřejmého ani automatického, vyžaduje to „sympatizující“ úsilí na obou stranách. To je ovšem možné jen za předpokladu, že vnější není totéž co „předmětné“ v onom chybném přístupu „zpředmětňování“.
(Písek, 040509–4.)