This text explores the philosophical concept of Fysis (Nature) in relation to human rights, challenging the simplistic Enlightenment view that treats nature merely as a substitute for God. Returning to Aristotelian thought, the author defines nature through movement and change rather than static substance. A central argument is the etymological link between nature and the act of birth or becoming. From this perspective, evolution is seen not as the cause of new life forms, but as a consequence of the emergence of new subjects. The author emphasizes that understanding nature as Fysis transcends traditional substance metaphysics, focusing instead on subjectivity at all levels of existence. Nature thus encompasses the birth of all subjects across all levels of reality, from human beings to pre-living or even subatomic entities. This broad ontological framework necessitates a fundamental reassessment of the so-called naturalness of human rights. By anchoring rights in the dynamic process of birth and growth rather than fixed metaphysical categories, the text opens a new path for understanding human freedom within the context of a universal process of subject-formation.
Práva lidská a FYSIS / Příroda (a přirozenost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 5. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Práva lidská a FYSIS / Příroda (a přirozenost)
Někdy se má – poněkud simplicistně – za to, že v podstatě osvícenské chápání „přírody“ je vlastně pokusem přírodou nahradit „Boha“. Na tom jistě něco je, ale nesmíme zapomenout, že původně byla FYSIS myšlena nikoli jako náhražka bohů, nýbrž jako skutečnost základnější než všichni bohové; jen proto bylo možno se tázat po „přirozenosti“ bohů (a později Boha). Rozhodující pro pojetí FYSIS se v Aristotelově chápání stal pohyb, změna.Proto platné pojetí přírody a přirozenosti vylučuje substanční metafyziky všeho druhu. FYSIS se tak stává pojmenováním pro onu pozoruhodnou skutečnost subjektů všech úrovní, o nichž výhradně lze mluvit jako o „zrodivších se“ a „rostoucích“. V tom smyslu také ztrácí oprávnění „evoluce“ jako počátek a zdroj vzniku nových druhů a rodů; je tomu právě obráceně, vznik nových druhů etc. musí být vysvětlen jinak, zatímco evoluce je následek, výsledek, produkt vzniku nového. Aby mohly vznikat nové druhy, je tu nesporně jeden základní předpoklad: aby vznikali noví jedinci, tj. aby začali žít jako subjekty. A protože jak v řečtině, v latině a v mnoha dalších jazycích – včetně češtiny – slovo „příroda“ je etymologicky spjato se slovesem „roditi (se)“, musíme vzít na vědomí, že příroda má co dělat s každým zrozením nového organismu resp. se začátkem života příslušného subjektu. Příroda se tedy netýká jen zrození člověka (a tedy jeho lidských práv a svobod), ale ani jen zrození jakékoli živé bytosti, nýbrž týká se počátku života každého subjektu vůbec, tedy také subjektů předlidských, ano předživých, snad přímo před-částicových či před-kvantových. Potom se však celá otázka tzv. přirozenosti lidských práv musí jevit v naprosto novém světle.
(Písek, 040527-2.)