The text presents a philosophical analysis of the concept of action within the context of event-based occurrence and the constitution of the subject. It distinguishes between mere activity and true subjective action, which requires the subject to emerge from the totality of the event. The primary form is defined as random action, through which the subject gathers information from its environment. This experience is stored in a subjectal sphere, acting as a reservoir of pseudo-objectivity that enables future targeted actions. The author emphasizes that the progression of an event is not strictly determined by external causal laws but involves moments of uncertainty. These moments allow the subject to be sensitive to non-objective appeals and challenges. Thus, action is not a simple causal reaction to a stimulus but an active performance based on internal planning and accumulated experience. This approach challenges traditional causal interpretations and views subjectivity as an essential agent in the unfolding of events.
Reakce / akce (pravá, tj. subjektní)
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 6. 2004
- This is a part of the original document:
- 2004
Reakce / akce (pravá, tj. subjektní)
Akce je nutně akcí subjektu; předpokladem akce je tedy konstituce subjektu v rámci celku událostného dění. Ne všude, kde je aktivita, můžeme mluvit o akcích. Událostné dění je vlastně aktivní, neboť vykonává samo sebe, je „sebevýkonem“. Akce však může vzniknout pouze tak, že událost ustaví svůj vlastní subjekt a umožní tak, aby se jeho prostřednictvím vydělila z událostného dění zvláštní složka, která má svůj počátek v budosti tohoto dění, samostatně provede přechod k uskutečnění a nakonec v průběhu tohoto uskutečnění může zčásti opustit „svou“ základní událost a její subjekt a skončit zpředmětněním resp. ovlivnění předmětného okolí události/subjektu. (Necháme zatím stranou ten druh akcí, které jsou subjektem zaměřeny k němu samému.) Základním či spíše původním charakterem, formou akce je tzv. akce nazdařbůh. Ta se buď s něčem ve svém okolí setká nebo nesetká. Pokud se s něčím setká, informaci o setkání za hranicemi události/subjektu stáhne zpět dovnitř události a uloží ji v tzv. subjektální sféře. Ta má – z hlediska události samé – charakter jakési objektivity, snad lépe pseudo-objektivity, neboť událost/subjekt se k těmto „informacím“ z minulosti (tj. k této „zkušenosti“) musí (a může) vztahovat jen aktivně, tj. svými akcemi. Na „objektech“ subjektální sféry je zajímavé především to, že jich událost/subjekt může využít při svých dalších akcích, takže už mohou být „předmětně“ zacílené na základě dřívějších zkušeností s „objekty“ reálným. Zatímco „télos“ subjektu/události samé ,formuje‘ – můžeme-li se tak jen zkusmo v navázání na starší tradice vyjádřit – nastávající průběh uskutečňování její budosti „přímo“, tj. bez zprostředkující kooperace subjektální sféry (nejnižší události takovou sférou vůbec nedisponují), subjektní výkony akcí se nejčastěji významně opírají o „zkušenosti“, uložené v subjektální sféře události/subjektu. Akce jsou dokladem toho, že událost nemusí nutně probíhat vždy stejně, když už začala, nýbrž je je sice programově v určitém rozsahu (zevnitř, tj. nepředmětně !) „rozvržena“ resp. v určitém rozsahu „naplánována“, ale že v jejím průběhu nastávají momenty „neurčitosti“, které dovolují nejen reagovat na vnější podněty (jak se na to omezuje tradiční kauzální výklad), nýbrž které otvírají jisté možnosti pro „vnímavost“ události vůči skutečnostem nepředmětným, tj. apelů či výzvám, na které je události/subjektu možno, ale není nutno „odpovídat“, reagovat, a na vyšších než nejnižších úrovních dokonce bez přesné determinovat způsobu či formy reakce..
(Písek, 040612-1.)