Text zkoumá filosofické uchopení svobody, které vyžaduje zásadní proměnu našeho myšlení. Autor odmítá chápat svobodu jako pouhé rozvíjení vnitřních daností nebo jako negativní vymezení vůči kauzalitě. Skutečná svoboda nespočívá v determinaci minulostí, ale v otevřenosti vůči nepředmětným apelům a výzvám, které přicházejí z vnějšku kauzálního řádu. Tento přístup vyžaduje redefinici subjektu jako dějící se události, která svými činy spoluformuje svět i vlastní bytí. Autor navazuje na myšlenky Emanuela Rádla a zdůrazňuje, že svoboda není pozemského původu, ale předpokládá vědomí hlubšího smyslu a poslání. Svoboda je tedy úzce spjata s odpovědností vůči výzvě, pro niž je člověk povolán být svobodným. Tímto způsobem se svoboda stává aktivním prvkem, který přesahuje pouhou reaktivitu a mechanickou setrvačnost přírodních procesů.
[Svoboda]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 1. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
[Svoboda]
Když bychom chtěli myšlenkově uchopit a zvládnout problém svobody, museli bychom začít s přebudováváním celého svého způsobu myšlení a promlouvání. Svoboda je tam, kde nejsme determinování „a tergo“, tedy kde svoboda nespočívá v tom, že uplatňujeme a rozvíjíme nějaké danosti, byť by to byly danosti „naše vlastní“, jak se obvykle (a nesprávně) říká „vnitřní“. Ale pokud zůstaneme u tohoto jen negativního určení, redukujeme „svobodu“ na jakési průliny a netěsnosti v pletivu kauzality. To sice není v podstatě chybné, neboť takové průliny a netěsnosti opravdu „existují“ (přesně: vyskytují se, dochází k nim atd.), ale z pouhým netěsností v kauzálních řetězcích (ať už je vykládáme jakkoliv, a já ovšem kauzalitu vykládám na základě reaktibility, nikoli na základě nějakého „aktivního působení“ příčin na následky – to je pouhá setrvačnost). Důležité je dokázat odhalit význam ne-předmětných, ne-jsoucích apelů či výzev, které jsou osvobozující v tom, že přicházejí a kdy (a za jakých okolností) přicházejí. A celé pojetí takových „apelů“ či „výzev“ stojí a padá s určitým pojetím subjektu (resp. subjektů nejrůznějších úrovní) jako dějící se události, která je schopná akcí a reakcí a která ve svých akcích i reakcích nejen spoluformuje něco mimo sebe, ale také sebe a svůj další průběh. Teprve v tomto kontextu vyvstane mnohem plastičtěji a barevněji to, co Rádl říká na konci své Války Čechů s Němci (7783, s. 272): a) svoboda není z tohoto světa, ale 2) předpokládá „smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden být“.
(Písek, 030107–1.)