This text analyzes a specific conception of time as a duality between incoming time (the future) and the time of subjective activities. The author argues that the subject represents the crucial meeting point of these two opposing temporal currents. While general time flows from the future, the activity and life of the subject move against this flow to realize and objectify previously non-objective intentions in the present moment. This process utilizes materials and relics from the past to create new content. A significant contribution of the text is a new definition of causality, which the author divides into two components: mere inertia, mediated by complex activities, and the creative reaction of the subject to incoming challenges. It is through this subjective reaction that novelty, which was not present in preceding conditions, enters the world. The text thus offers a profound ontological insight into the nature of time, subjectivity, and the emergence of the new within the historical process, emphasizing the active role of the subject in shaping reality.
Čas – dvojí / Čas aktivit (subjektních)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 1. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Čas – dvojí / Čas aktivit (subjektních)
Vůči přicházejícímu času (resp. konkrétně budosti) vstřícná aktivita subjektu má ovšem svůj vlastní „čas“, který má obrácený směr ve srovnání s časem přicházejícím: aktivita a vůbec „život“ subjektu se prodírá jakoby proti proudu onoho času přicházejícího (ovšem ve „výsledku“ se naopak konformuje s časem obecným). Právě proto je subjekt (každý subjekt) tím vlastním místem, v němž se – v jeho aktuálnosti – setkávají dva časy, čas přicházející z budoucnosti a čas aktivit a života, který jde (v jistých momentech svého usilování jde, zatímco v jiných, totiž v jeho výsledcích, rezultátech, reliktech, nejde) vstříc onomu času přicházejícímu, aby uskutečnil (zpředmětnil) „něco“ dosud zcela nepředmětného za pomoci a na základě „materiálu“, který tu zůstal z minulosti. Fenomén tzv. kauzálního vztahu je tedy třeba vyložit dvojím způsobem (ta dvojí povaha dosud nebyla nikdy řádně odlišena): jednak jde o pouhou setrvačnost (která je ovšem nikoli jednoduchá, jak se mělo obvykle za to, nýbrž vždy složitě zprostředkovaná určitým typem akcí a aktivit), jednak – a to zejména všude tam, kde se objevuje něco nového, co v antecedenciích prostě nebylo přítomno, – o reakci nějakého subjektu (nějakých subjektů), jejímž prostřednictvím se ono „nové“ (dosud nezpředmětněné) uskutečňuje a tedy stává (také a navíc) předmětným.
(Písek, 030120–2.)