Tato konference si klade za cíl prozkoumat odkaz Emanuela Rádla jako vědce i filosofa a identifikovat v jeho díle aspekty, na které lze v současnosti navázat. Pro české filosofické prostředí představuje Rádl jednoho z nejvýznamnějších myslitelů, jehož dílo však bývá často opomíjeno či odmítáno kvůli své interpretační náročnosti. Autor textu rozlišuje mezi vědeckým a filosofickým odkazem; zatímco vědecké poznatky rychle zastarávají, filosofické myšlenky mohou zůstat trvalým zdrojem inspirace a oslovovat budoucí generace i po staletích. Podobně jako se myslitelé 20. století museli vyrovnat s odkazem století devatenáctého, musí se současná česká filosofie vážně zabývat výkonem 20. století, ztělesněným právě Rádlem. Skutečné pochopení Rádla nevyžaduje pouze jeho historické zařazení do akademických škatulek, nýbrž ochotu nechat se jeho myšlením skutečně oslovit a vést s ním živý dialog. Pouze skrze hluboký respekt k jeho práci a aktivní reflexi jeho myšlenek lze nalézt směr pro budoucí rozvoj domácí filosofie.
Emanuel Rádl
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 2. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Emanuel Rádl
Tato konference bude mít dvojí úkol: jednak půjde o to, zvážit Rádla jako filosofa a jako vědce a najít v něm něco, nač stojí za to navázat; ale vedle toho půjde (anebo by aspoň mělo jít) nám, českým filosofům, o to vzít vážně, že to je jeden z našich největších myslitelů, kterého nemůžeme odložit jen proto, že si s ním nevíme dost rady, tj. že budeme pokračovat v zanedbávání a vlastně odmítání jeho odkazu. Zůstanu jen u filosofie, ve vědě už to tak je, že všechny, i ty nelepší výkony jsou rychle odsouvány do historie. Ve filosofii to takto neplatí; může se totiž stát, že myslitel není za svého života jako filosof vůbec chápán, a že teprve desítky let po jeho smrti se najde někdo, kdo v něm myslitele velkého a hlubokého objeví; a na druhé straně známe myslitele, k nimž se vracejí již po staletí a tisíciletí filosofové nejen jako k historii, ale jako k vždy znovu pro nás jiskřící a na nás apelující inspiraci. A tak jako platilo v minulém století, že „cestu kupředu sotva bude lze najít jinak než respektováním toho, co filosoficky vykonalo XIX. století“ (Dnešní stav filosofie, 1933, s. 12–13), tak platí pro naše sotva začínající století, že musíme respektovat to, co filosoficky vykonalo století dvacáté. Pro nás tady v Čechách a na Moravě (a Slezsku) to pak znamená především respektovat Rádla a jeho filosofický, myslitelský výkon. A to znamená, že se jím musíme nechat oslovit, nejenom že ho budeme chtít definitivně zařadit do příslušných přihrádek – a tím s ním vlastně jakoby skončit.
(Písek, 030201–1.)