This text emphasizes the need for new "meditations on first philosophy" that would redefine the relationship to what is truly first in thought. The author critically re-examines Aristotle's legacy, which identified "the first" with the first cause, thereby laying the foundations for a tradition that failed to fully integrate the phenomena of time and movement. Although Aristotle introduced the concept of causa finalis, the author argues this was an insufficient step toward understanding the dynamic nature of reality. The text further analyzes the historical reduction of metaphysics to theology—the science of the immutable and the "one"—which resulted in the exclusion of physics and its inherent variability from first philosophy. The objective of the proposed new approach is to overcome this static paradigm and rehabilitate time as a key element of philosophical reflection. First philosophy should thus break away from its exclusive focus on immutable being and open itself to a deeper investigation of the processes that constitute the foundation of our world and its constant transformation.
[Potřeba nové „meditace o první filosofii“]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 3. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
[Potřeba nové „meditace o první filosofii“]
Bude třeba napsat nějaké nové „meditace o první filosofii“. Můžeme přijmout za platné, že první filosofie je ta, která se myšlenkově zabývá tím, co je první. Tak to vyslovil už Aristotelés, ale dopustil se té chyby, že „to první“ chápal jako „první příčinu“. Uvědomoval si ovšem (na rozdíl od mnoha jiných myslitelů, dřívějších i pozdějších), že toto pojetí je neúplné a tím ne zcela uspokojivé, a vymyslil to, čemu se později říkalo causa finalis. Ale to nebyl ani půlkrok, snad ani čtvrtkrok. Při vší jeho genialitě nemůžeme nevidět, že nevzal dost vážně čas, i když se jím zabýval víc než jiní. Pouze jediné ze tří teoretických filosofických věd, které pro něho představovaly „první filosofii“, přisoudil zájem o pohyb a proměnu. Byla to „fysika“, která se v jeho pojetí zabývala tím, co je mnohé a co se mění. Bylo proto absurdní, když byla později jakoby v navázání na něho „metafyzika“ (jejíž původně nefilosofický název pro celý konvolut Aristotelových textů, soustředěných spíše – i když nikoli výlučně – na „první filosofii“) chápána redukovaně jako disciplína, zabývající se tím, co se nemění, přičemž ovšem Aristotelova „matematika“ z toho byla vyloučena – takže zbyla pouhá theologie jako ta teoretická filosofická disciplína, která se zabývá tím, co se nemění a co je ,jedno‘, tedy „bohem“
(Písek, 030303–5.)