This text examines the role of system and systematicity in philosophical thought. The author argues that while a system can never be the ultimate goal of philosophy—being a human-made and relatively valid construct—systematic work remains indispensable. Philosophy requires the continuous building and revising of systems to track connections between ideas. A philosopher must remain ready to abandon a current system when it proves inadequate or contradictory to true insights. Rather than being a mere collection of parts, a system acts as a framework related to the whole, allowing for the verification of individual thoughts through their systematic implications. The text highlights the tension between the dominance of a system and the pursuit of isolated ideas, suggesting that truth is found through a careful balance of both. Ultimately, the systematic approach serves as a necessary tool for testing validity while remaining open to fundamental revision.
Systém a systematičnost ve filosofii / Filosofie a systém (systematičnost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 3. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Systém a systematičnost ve filosofii / Filosofie a systém (systematičnost)
Systém není a nemůže být posledním a nejvyšším cílem filosofie, protože to je (a může být) vždycky jen člověkem vybudovaný systém – a ten je vždy je relativně platný a nosný, tj. jen do té doby, než se ukáží jeho nedostatky a nepevnosti. Naproti tomu však není filosofie možná bez systematické práce, a ta vždy zahrnuje také vytváření systému a sledování systematických souvislostí za inspirace a vedení takového systému. Filosof musí být vždycky připraven dosavadní svůj systém opustit a pustit se do budování systému nového. To obvykle nejde dělat tak, že se nahradí jedna část dosavadního systému a vše ostatní se nechá platit po staru. Systém není hromada (i když není pravým celkem), ale i když je projektován a organizován myslícím subjektem, totiž filosofem, musí se k celku vždy vztahovat, a to znamená, musí sledobvat, jak myšlenky, které nás v myšlení vedou a někam směřují, zvolený (a ovšem stále budovaný a dobudovávaný) systém posilují a upevňují, anebo zda se s ním ocitají v napětí a rozporech. V takovém případě jsou ovšem možné dvě eventuality: buď je chyba v systému, anebo je chyba v myšlence. Ne každá myšlenka je totiž pravá, správná, pravdivá – ale ukázat se to může pouze tehdy, když pečlivě sledujeme systematické souvislosti s jinými myšlenkami. A to je ta nesnáz, že stále musíme mít ohled na obě strany a nesmíme se nechat zlákat ani pro jednoznačnou dominanci systému, ani pro sledovbání nějaké myšlenky bez ohledu na její dalekosáhlejší důsledky, které se ovšem mohou ukázat zase jen v poli platnosti nějakého systému.
(Praha, 030319–1.)