Tento text kriticky zkoumá Aristotelovo tvrzení, že místem pravdy je soud či výrok. Autor argumentuje, že izolovaný výrok postrádá plnohodnotný smysl a jeho význam je vždy vázán na širší kontext. Pokud je tento kontext nejasný, dochází k procesu tázání, jehož nejdůležitější složkou je právě hledání souvislostí nezbytných pro porozumění. Tázání je zde definováno jako bytostná funkce směřující k nalezení dosud neznámého rámce, o jehož dostupnosti je tazatel předem přesvědčen. Jde o nadějné očekávání odpovědi a orientaci na budoucí poznání. Text zároveň odlišuje skutečné otázky od útvarů, které mají pouze formu otázky, ale postrádají očekávání odpovědi, jako jsou například otázky řečnické či rezignované. Podstata otázky tedy nespočívá v jejím gramatickém tvaru, nýbrž v dynamickém pohybu za hranice samotného výroku směrem k širšímu smyslu a budoucímu pochopení.