This text examines Zeno's paradoxes as a result of a specific conceptualization of change and motion, reconstructed in thought as a series of instantaneous states. The author points out that the Eleatic perspective, burdened by a fascination with identity, excluded both plurality and change, inevitably leading to logical contradictions. This approach continues to influence geometry today, where a curve is viewed as a set of points. However, the fundamental problem lies not in conceptualization itself, but in the historical habit of associating concepts with immutable intentional objects. The reflection argues that these static constructions, while once considered essential for philosophical study, represent a psychological barrier that must be overcome. The goal for future philosophical development is the creation of new mental models capable of integrating temporality and variability. Overcoming these entrenched habits will allow conceptual thought to better grasp the dynamic nature of reality without resorting to the artificial simplifications that characterized traditional Greek ontology and its long-lasting impact on Western intellectual history.
Konstrukce pojmové a „změna“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 7. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Konstrukce pojmové a „změna“
Zénónovy argumenty můžeme chápat také jako výsledek (i motiv) nahlédnutí, že změna resp. pohyb nemůže být v myšlence rekonstruován jako série jednotlivých okamžitých „jsoucností“, protože pak nás to nutně vede k logickým rozporům. A protože změna je nerozlučně spjata s časovostí, ke stejným rozporům se dostaneme, když trvání rekonstruujeme jako sérii bodových (časově nerozměrných resp. nulově rozměrných) okamžiků. Lze proto říci, že si Eleaté zřejmě něco podstatného uvědomovali (v tom je jejich velikost), ale že jejich interpretace byla příliš zatížena fascinací „identitou“, která pro ně vylučovala jak změnu, tak mnohost. Odtud platí v geometrii ještě dodnes chápání křivky (např. kružnice nebo elipsy apod.) jako nekonečné množiny bodů – obvykle se mluví o „geometrickém místě bodů“, pro něž platí nějaké pravidlo (např. g.m.b. stejně vzdálených od jednoho bodu, nebo jejichž součet vzdáleností od dvou bodů je stálý, apod.). Tím je však zřejmě zatíženo pouze to konkrétní pojmové myšlení, které je charakteristické pro řecké myslitele; z toho vůbec nevplývá, že by tak muselo být zatíženo každé pojmové myšlení vůbec, tj. každá pojmovost (i do budoucna). Problém není již v pojmovosti samé, nýbrž v tom, že jsme si dlouholetým (staletí trvajícím) cvikem navykli každý pojem spojovat s příslušným intencionálním předmětem, který byl vždycky konstruován jako neměnný (po vzoru rovinných obrazců). A chyba zase není ve spojení pojmu s konstrukcí intencionálního modelu, nýbrž v tom, že tento model byl konstruován jako identický ve smyslu neměnnosti. Toho sice ani v minulosti nebylo dosaženo snadno, jak svědčí vysoké hodnocení geometrie jako vstupné, resp. přípravné disciplíny pro studia filosofická (viz Platónovu Akademii), ale po dlouhé době se to vžilo takřka jako podmíněný reflex. Bude proto zajisté trvat i nyní nějaký čas, než se aspoň filosofická elita naučí pracovat s myšlenkovými modely, vybavenými časovostí i proměnlivostí. Jde jen o to, aby nebylo nutno překonávat umělé bariéry (většinou psychologické povahy) tím, že se každý pokus tímto směrem předem prohlásí za nesmyslný.
(Písek, 030725–2.)