This text explores the nature of crisis in philosophy, distinguishing between internal methodological crises and epochal shifts. It examines how a crisis can be a symptom of a specific thinker's flaws or a broader systemic failure of a contemporary philosophical era. The author emphasizes that identifying an epochal crisis often requires an external perspective, marking an emancipation from old paradigms and the emergence of new alternatives. Over the past two centuries, various philosophers have attempted such radical breaks, though their success is often debated by subsequent generations. Some thinkers, while rooted in the past, provided the initial impetus for future shifts, their true significance only becoming apparent in hindsight. Ultimately, the text highlights the complex relationship between philosophical continuity, the diagnosis of structural failure, and the transition toward new modes of thinking that define a new historical epoch.
Krize ve filosofii
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 8. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Krize ve filosofii
Krize může mít ve filosofii různé podoby, a ty je třeba dobře rozeznávat a co možná systematicky třídit. Především můžeme mít na mysli určitou filosofii (resp. filosofii určitého typu, nejlépe pak u jednoho autora), a pak je možné určitou krizi (typ krize) diagnostikovat jako vnitřní problém této filosofie. Něco podobného můžeme najít také u řady filosofů téže doby, a pak je to problém určitého způsobu myšlení, který jim je společný. Krize se pak skutečně může ukázat jako vnitřní záležitost celé skupiny filosofických autorů a jako poplatnost určité chybě, předsudku apod., které jim jsou společné. Ale na druhé straně může jít o krizi, která předznamenává konec celé jedné éry či epochy filosofického myšlení, na ta může být odhalena ve svých kořenech nejspíš jen v kritickém filosofickém přístupu zvenčí, z odstupu, který je pak dokladem, že první emancipační krok byl již vykonán a že byla alespoň v náznaku a prvním rozvrhu nalezena alternativa. S něčím takovým se setkáváme dokonce hned v několika podobách v posledních více než dvou stoletích; zůstává pak vždy na dalších kritických přístupech, aby zhodnotily, zda šlo jen o jakási tušení, přičemž příslušný filosof ještě nadále zůstával v zajetí filosofické epochy staré, anebo šlo-li sice o skutečně nové kroky a nové přístupy, ale přece jen v distanci vůči staré epoše málo radikální. A ovšem je také možno uznale připustit, že některý filosof, který celkově náleží ještě době staré, učinilo několik kroků, na které pak další generace navázaly způsobem, v jehož světle se teprve dodatečně závažnost oněch kroků vyjevila jako epochální nebo alespoň novou epochu zahajující.
(Písek, 030801–3.)