Text se zabývá problematikou rozmanitých pojetí pravdy v dějinách filosofie a zkoumá otázku, jak lze posoudit pravdivost samotných teorií pravdy. Autor kritizuje předpoklad, že pravdu lze uchopit skrze myšlenkové modely či intencionální objekty, což je přístup typický pro adekvační teorii. Hlavním argumentem je, že pravda není věcí ani objektem, a proto jakákoli koncepce založená na intencionálním předmětu nutně selhává v zachycení skutečné pravdy. Text poukazuje na hlubokou aporii: pokud je každý pojem spjat s modelem, nemůže se tento model podobat skutečné pravdě, která je nepředmětná. Východiskem z této situace je podle autora zásadní restrukturace myšlenkového aparátu a pojmovosti. Je nezbytné transformovat způsob, jakým se vztahujeme k tzv. ryzím nepředmětnostem, mezi něž pravda náleží. Pouze skrze tuto proměnu myšlení lze překonat omezení tradičních teorií a dospět k náležitému filosofickému vztahu k pravdě jako takové, aniž by byla degradována na pouhý objekt zkoumání.
Pravda a různá pojetí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Pravda a různá pojetí
Objasnit je zapotřebí podivnou záležitost: v dosavadních dějinách filosofie byla vypracována (lépe či hůře) různé pojetí „pravdy“; existují dokonce celé knihy, které se dějinami rozmanitých teorií „pravdy“ zabývají (např. Skirbekk, Wahrheitstheorien). V jakém smyslu mohou být rozdílné teorie „pravdy“ rozdílnými teoriemi (pojetími) téhož, tj.téže pravdy? Nebo je tolik pravd, kolik je teorií pravd? Jaké má kterýkoli filosof prostředky k tomu, aby posoudil a zhodnotil jednotlivé koncepce „pravdy“ a aby mezi nimi rozpoznal ty pravdivé (eventuelně tu jedinou pravdivou) od ostatních, které pravdivé nejsou? Co lze považovat za platné měřítko pro posuzování pravdivosti nějaké teorie pravdy, aby to bylo v souhlasu s touto teorií? Pokud bychom uznali adekvační teorii za platnou a pravdivou, musili bychom předpokládat nějakou „pravdu“, které by se ona teorie „pravdy“ nějak mohla připodobnit, přistejnit. Protože však každá koncepce pravdy, každý pojem „pravdy“ jsou nutně spjaty s nějakým myšlenkovým modelem, tj. intencionálním předmětem, takže neplatí ona poměrně jednoduchá námitka, že mezi věcí a myšlenkou věci není žádná podoba (protože podoba sice není mezi věcí a myšlenkou věci, ale je mezi věcí a myšlenkovým modelem věci, tj. příslušným intencionálním předmětem), musíme se tázat po myšlenkovém modelu „pravdy“, abychom mohli překontrolovat, nakolik se tento model (intencionální předmět) skutečné pravdě podobá. Ale to nemůže fungovat, protože pravda (skutečná pravda) není žádnou „věcí“, žádným „předmětem“, žádným „objektem“. Pokud tedy kterékoli pojetí pravdy (pojem, koncepce nebo teorie pravdy atd.) je vskutku spjat s nějakým (vždy příslušným) intencionálním objektem, je tím už rozhodnuto o tom, že takové pojetí (pojem, koncepce, teorie) se skutečné pravdě ani co do svého intencionálního modelu naprosto nepodobá a nemůže tedy být pravdivé. – Z těchto aporií nevede žádná cesta, pokud nepřijmeme předpoklad či spíše zásadu, že se myšlenkově nemůžeme náležitě vztáhnout k tzv. ryzím nepředmětnostem (mezi něž právě Pravda náleží), dokud nepodnikneme důkladnou restrukturaci svého myšlenkového aparátu, tj. pojmovost a pojmů samých.
(Písek, 030810–3.)