This text explores the relationship between truth and the inherent changeability of human life. The author posits that truth is not merely a cognitive matter but concerns the entirety of existence. It critically examines the traditional notion of immutable truth, which would suggest that a life in truth requires withdrawing from the shifting world into a realm of static permanence. However, the text proposes an alternative understanding: immutability can be interpreted as existential integrity. While life situations are constantly evolving, truth acts as an imperative for personal identity and the unity of the individual. Thus, truth does not relate to what remains unchanged in the Aristotelian sense, but rather to the force that holds variability together in a unified whole. Truth is presented as a call to life unity and as a non-objective guarantor of this cohesion. By redefining truth through the lens of personal consistency, the document bridges the gap between abstract philosophical concepts and the lived reality of an authentic existence.
Pravda a změna
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 8. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Pravda a změna
Pravda je po našem soudu záležitostí celého života, nejen myšlení. Proto je třeba si také položit otázku, jak by neměnná pravda mohla mít nějaký význam a vliv na náš život. Neměnná pravda by mohla mít vztah leda k těm složkám našeho života, které jsou nejméně proměnlivé, tedy zejména k tomu, co se opakuje a vždy znovu vrací. „Život v pravdě“, život „veskrze pravdivý“ (Patočkovy výrazy z doslovu k Přirozenému světu po 33 letech) by pak byl životem, který se stahuje z proměnlivosti světa do neproměnnosti „toho pravého“. Tady je vidět, jak vzájemně nekompatibilní jsou tradiční způsoby chápání pravdy a jejího vztahu k životu. Ovšem můžeme onu „neproměnmost“ chápat také jinak, jako životní integritu. I když se životní situace stále mění a život s nimi, přece je tu jakýsi imperativ, že ten, kdo tu proměnlivost prožívá, má být stále týž ve smyslu osobní totožnosti, jednoty osobnosti. To by však znamenalo, že musíme provést náležité rozlišení tohoto typu jednoty a pouhé neměnnosti. Pravda by pak nebyla v žádném zvláštním vztahu k tomu, co se nemění, jak měl za to Aristotelés, nýbrž ve zvláštním vztahu k tomu, co proměnlivost drží pohromadě, ba víc než pohromadě, totiž v jednotě, ve sjednocenosti. Pravda by byla výzvou k životní jednotě a v jistém smyslu jakýmsi nepředmětným garantem této jednoty.
(Písek, 030817–3.)