This text examines the interpretation of Aristotle's concept of dynamis, drawing on Heidegger's 1931 lectures. The author seeks to distinguish dynamis from causality (aition), proposing a reinterpretation of causal phenomena through the lens of 'reactibility.' Rather than seeing the effect as a product of a cause, the relationship is understood as the effect's ability to react to a stimulus. This reactive capacity does not originate solely in the subject; instead, the author suggests that dynamis should be understood as entirely non-objective and 'adventive'—a reality coming from the future. By moving away from Heidegger's potential objectification of the term, the author frames dynamis not as a physical force or hypostasis, but as the power of an appeal or challenge. This appeal lacks inherent physical power yet calls upon subjects to adjust their reactions according to its meaning. Such a perspective offers a novel way to conceptualize the ontological foundations of action and response without relying on traditional causal mechanisms.
DYNAMIS (u Aristotela)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 8. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
DYNAMIS (u Aristotela)
Heidegger si dává (v roce 1931, GA Bd. 33, česky s. 49 nn., zejména 71–2) záležet na tom, aby DYNAMIS odlišil od AITION resp. aby DYNAMIS nevykládal ve smyslu kauzality. To v jistém smyslu odpovídá mému pokusu o reinterpretaci všech fenoménů, které se vykládaly kauzálně (při zachování těchto fenoménů, tedy nikoli na základě nějakého jejich popírání), ve smyslu reaktibility. Vztah mezi tzv. příčinou a tzv. následkem je tedy třeba vidět založen na schopnosti následku reagovat na příčinu; není tedy následek obsažen v příčině, ani není produktem příčiny (tam to je mnohem problematičtější, jak už kdysi ukázal dosud nevyvrácený Hume). Ale právě „schopnost“ zřejmě poukazuje tím směrem, kterým ukazuje Aristotelés (a to v Heideggerově výkladu): tato „schopnost reagovat“ způsobem, který nelze prostě převést na „předmět“, na který se reaguje (a který byl dosud považován za příčinu reagování), musí mít své východisko, svůj počátek jinde než v onom „předmětu“. Ale kde? Nemůžeme na to odpovědět prostým poukazem na reagující „subjekt“, protože otázka zní, odkud se bere právě schopnost subjektu reagovat. Heidegger poukazuje k tomu, že Aristotelés je velmi opatrný ve svém postupu a že se varuje předčasného určení DYNAMIS jako příčiny, ale už nepoukazuje na to, že není dost opatrný, aby DYNAMIS vůbec nezpředmětňoval. Pokud pochopíme DYNAMIS jako zcela nepředmětnou (tedy jako ryzí „nepředmětnost“) v našem smyslu, znamená to, že ji musíme chápat jako „přicházející z budoucnosti“, tedy jako „adventivní“ skutečnost. Tím se vyhneme oné chybě, o které Heidegger ví, totiž že ji budeme interpretovat jako „sílu“, analogickou těm „silám“, s kterými má např. co dělat fyzika. (Vyhneme se tedy námitce, že jde o „hypostazi“). Promýšlet možnost interpretace toho, čemu Aristotelés říká „DYNAMIS“, jako síle či moci apelu, výzvy, která však sama zlůstává bez „moci“, tj. sama se nestává jednou ze „sil“, jednou z „příčin“, nýbrž apeluje na subjekty, aby v jejím „smyslu“ poněkud upravily své reakce. mi připadá jako velmi perspektivní.
(Písek, 030819–1.)