This text critically examines Henri Bergson's conception of consciousness, which he defines as the intersection of memory (preserving the past) and anticipation (foreseeing the future). The author argues that the preservation of what no longer exists is not a unique feature of consciousness but a fundamental characteristic of all reality, often termed 'inertia.' This inertia should not be viewed merely as a passive property of material nature but as an active process of persistence. Without such stabilizing forces—analogous to those holding protons together—the universe could not exist as a coherent whole. The text challenges the conventional understanding of inertia as a mental construct that overlooks the underlying 'work' of subjects in maintaining continuity. Ultimately, it suggests that consciousness relies on this inherent persistence of the world to function. By linking ontology with the phenomenology of consciousness, the reflection calls for a critical reassessment of physical categories and emphasizes the essential role of temporal continuity in the existence of the cosmos.
Paměť
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 8. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Paměť
Bergson má za to, že „vědomí znamená především paměť“ (7193, Duchovní energie, s. 11); zároveň „veškeré vědomí je však předjímáním budoucnosti“ (dtto, s. 12). A shrnuje: „Uchování toho, co již není, a předjímání toho, co ještě není, je tedy první funkcí vědomí.“ (dtto. s. 12). To ovšem není dobré vymezení toho, čím je vědomí, neboť uchovávání toho, co už bylo a nyní není (resp. by nebylo, kdyby něco z toho, co bylo, nebylo uchováno) je charakteristické pro veškerou skutečnost, tj. pro veškeré „reálné dění“; nezáleží na tom, že si to dost neuvědomujeme a že pro toto „uchovávání“ máme jiné pojmenování, totiž „setrvačnost“. Setrvačnost je myšlenková konstrukce, která je založena na odhlížení od „subjektů“, takže výsledek jejich „práce“ na uchovávání něčeho, co tu už bylo (a co by tedy už mělo „nebýt“), je připisován jakési „povaze materiálu“. To je však jen zvyk, a zvyklosti tohoto druhu je třeba vfelmi kriticky prověřovat, protože jsou spíše překážkou poznání než jeho oporou. Kdysby nebylo takových sil, jaké např. drží pohromadě každý proton, Vesmír by nemohl existovat buď vůbec nebo jen zlomkovitě (tedy ne jako vesmír, všehomír). A kdyby skutečnosti ve světě nebyly (navzdory tomu, že nejsou naprosto trvalé) nadány jistou (dočasnou) setrvalostí, nemělo by ani vědomí, k čemu se upínat jako k tomu, co už není nebo co ještě není.
(Písek, 030821–7.)