Tato úvaha se zabývá komunismem jakožto zásadním dějinným fenoménem 20. století, přičemž klade důraz na jeho historické rozměry. Ústředním bodem je vznik a vývoj Sovětského svazu, který se zrodil z trosek carského Ruska a přetvořil jej v mocné impérium na základech bolševismu. Text analyzuje šíření tohoto vlivu do dalších zemí, zejména do Číny pod vedením Mao Ce-tunga. Autor zdůrazňuje vznik nového typu imperialismu, který se odlišoval od tradičních koloniálních mocností tím, že primárně nespoléhal na vojenskou sílu. Článek se rovněž věnuje paradoxu bolševického vítězství v Rusku; bolševici dokázali zvítězit navzdory počáteční vojenské slabosti a silné opozici „bílých“ armád podporovaných Západem. Vítězství bolševismu v jeho rané fázi tak není připisováno pouze teroru, který se naplno rozvinul až později za Stalinovy éry, ale spíše specifickým politickým a společenským okolnostem doby a schopnosti mobilizovat zaostalé a negramotné obyvatelstvo. Tato historická perspektiva umožňuje lépe pochopit trvanlivost a dopad komunistického uspořádání na globální scéně.
Komunismus jako dějinný fenomén
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Komunismus jako dějinný fenomén
Neměli bychom ztrácet z očí historické dimenze, když uvažujeme o komunismu (a komunistech). V celém XX. století nevznikl ani jeden tak veliký a tolik desetiletí přetrvávající státní kolos, jakým bylo na základech rozpadlého carského Ruska ustavené a v duchu bolševismu přetvořené impérium, totiž SSSR. Jeho příkladu chtělo následovat ještě více společností, z nichž rozlohou druhým největším (ale nejlidnatějším) státem byla Čína, částečně zrevolucionizovaná už Čankajškem, ale na dráhu obdobnou sovětské přivedenou až Maem. V době, kdy upadala impéria a ztrácela své kolonie, vznikl nový typ imperialismu, který pracoval a zčásti dodnes pracuje s novými prostředky. Hlavní silou tu nebyla moc vojenská, i když se jí nové imperialismy nevyhýbaly (pokud šlo o nepříliš rozsáhlé konflikty). Vítězství bolševiků v rozvráceném Rusku a jeho okrajových územích nebylo především výsledkem vojenské převahy; po prohrané válce a zahanbujícím uzavřením „míru“ s Němci byla doba, kdy bolševici měli v rukou až směšně malou část bývalého Ruska (ovšem Ruska stále ještě velmi zaostalého, s velkou většinou obyvatelstva nevzdělaného a málo gramotného). Vojenskou převahu měli „bílí“, a ti také dostávali pomoc ze Západu, když světová války už skončila. Navzdory tomu bolševici vyhráli; a tehdy to nebylo v důsledku teroru – ten rozpoutal až psychopatický Stalin.
(Písek, 030827–3.)