This text explores the fundamental distinction between justice as a universal ideal and righteousness as a human virtue. The author argues that righteousness and truthfulness differ from other Aristotelian virtues because they do not adhere to the principle of the "mean"; one can never be too righteous or too truthful. To act with such qualities, one must possess a sense of what Justice and Truth are in their essence. However, the document warns against the objectification of these concepts. Instead of treating Truth and Justice as mere objects of inquiry, it proposes viewing them as an "environment" that surrounds, sustains, and embraces us. Drawing on the Presocratic term periechein, as interpreted by Karl Jaspers and Heraclitus, the author describes these concepts as an oriented atmosphere that humans inhabit and "breathe in." Consequently, Truth and Justice are not just tools for judgment but the very ontological medium within which human decision-making and ethical action take place.
Pravda jako prostředí / Spravedlnost jako prostředí
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 9. 2003
- This is a part of the original document:
- 2003
Pravda jako prostředí / Spravedlnost jako prostředí
Spravedlnost musíme pečlivě odlišovat od spravedlivosti; spravedlivost je rysem lidského souzení, rozhodování a jednání, kdežto spravedlnost je to, ve jménu čeho spravedlivý člověk rozhoduje tak a ne jinak. Spravedlivost může být (a byla) chápána jako ctnost (virtus, ARÉTÉ), a náleží k ctnostem, kterých nemůže být nikdy dost, takže pro ně neplatí ona aristotelská ,střednost‘ (jako tomu je třeba se statečností, kdy příliš statečnosti se stává bláznovstvím, kdežto málo statečnosti zbabělostí). Podobně tomu je také s pravdivostí: nikdo nemůže být dost pravdivý. Ale abychom mohli být co nejspravedlivější a co nejpravdivější, a abychom mohli také posuzovat míru pravdivosti nebo míru spravedlivosti ať už svého nebo cizího rozhodování a jednání, musíme mít ponětí o tom, co je spravedlnost a co je pravda. Avšak tato formulace jako by sváděla k objektivaci, ke zpředmětnění spravedlnosti a pravdy. Proto je třeba si vypracovat jiný způsob chápání obojího, tedy nikoli jako „předmětu“, nýbrž jako toho, co nás „obklopuje, objímá a nese“, jak třeba Jaspers vykládá termín, vracející se už u některých presokratiků, totiž PERIECHEIN (např. u Hérakleita to platí o rozumu, který nás obklopuje a objímá a kterého se jakoby nadechujeme). Tedy něco jako ,prostředí‘, a to orientované!
(Písek, 030904–1.)