This text analyzes the origin of the concept of "objecthood" and the phenomenon of "non-objectivity." The author posits that consciousness initially relates to a fleeting reality, which it masters through naming. A name possesses the magical power to bring reality into presence without yet imparting the character of an "object" in the modern sense. The constitution of objecthood occurs only later through specifically structured conscious acts that utilize "intentional objects" (in the Brentanian and Husserlian sense). These intentional objects are neither part of the subject nor the real external thing, but form a sphere through which objecthood is projected onto the world. The author concludes that both the subject and external reality are essentially non-objective. Objecthood is thus a construction added to reality through conscious activity rather than an inherent property. This perspective allows for understanding the world and the subject beyond the framework of mere objectivity, recognizing their primary non-objective nature.
Nepředmětnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 6. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
Nepředmětnost
Lze mít za to, že vědomí zprvu cele prodlévá u „skutečnosti“, kterou si uvědomuje. První zkušenost s tímto uvědomováním něčeho skutečného spočívá v tom, že toto „vědomí něčeho“ je prchavé (což se jeví jako prchavost oné uvědomované skutečnosti samotné), ale že se lze stát pánem nad touto prchavostí díky pravému slovu, totiž jménu oné skutečnosti. Jméno totiž má onu magickou schopnost přivolávat skutečnost, kterou pojmenovává, do přítomnosti, totiž do aktuálního uvědomění. Taková pravým jménem přivolaná skutečnost ještě nemá charakter „předmětu“, jak tomu dnes rozumíme. K tomu, že skutečnost je chápána ve vědomí jako „předmět“, dochází daleko později, totiž teprve tam, kde je samo vědomí organizováno resp. strukturováno docela určitým způsobem, a to vědomě, tj. na základě určitých vědomých aktů (aktů vědomí). Tyto akty se vyznačují tím, že jsou – na rozdíl ode všech vědomých aktů ostatních – formovány a strukturovány za pomoci něčeho, co není ani jejich integrální součástí, avšak ani součástí oněch skutečností, k nimž jsou tyto vědomé akty vposledu zaměřeny. Toto „něco“, co nelze převést ani na subjektivitu vědomých aktů, ani na „reálnou danost“ věcí nás obklopujících, budeme – po vzoru Brentanově a Husserlově – nazývat „intencionální předměty“. Původně je pouze sféra těchto intencionálních předmětů ta jediná, která umožňuje ustavení tzv. „předmětů“, a teprve jejich prostřednictvím je možno jejich předmětnost promítat do světa „reálných skutečností“, tj. vidět tyto skutečnosti jako „předměty“ a vztahovat se k nim (nejprve myšlenkově, ale pak také prakticky) jako k „pouhým předmětům“, tedy redukovat je na předměty resp. přidávat jim předmětnost, která jim původně není vlastní. Pokud si tyto okolnosti náležitě uvědomíme, můžeme se spolehlivostí prohlásit, že nejen subjekt (který je ex definitione non-objekt, ne-předmět), nýbrž ani žádná „vnější“ skutečnost obklopujícího jej světa nemá charakter předmětu, nýbrž je vlastně nepředmětná.
(Praha, 940627-1.)