Text se věnuje filosofické reflexi vztahu mezi úkazem a skutečným jsoucnem v kontextu událostného dění. Autor zpochybňuje běžné vnímání událostí jako pouhých shluků vjemů, které naše smysly schematicky syntetizují. Namísto tradičního pojetí smyslových dat či vnímání celistvých jsoucen zavádí pojem úkazu jako toho, co se ukazuje v určitém momentu. Úkaz není nahlížen jako čistě subjektivní konstrukt, nýbrž jako jedna z mnoha tvářností jsoucna. Pro adekvátní pochopení toho, co se skutečně odehrává, je klíčová role paměti a subjektivity, které umožňují interpretovat vnější zdání v širším časovém horizontu. Zásadním závěrem je poznatek, že skutečná podstata jsoucna a jeho vnitřní integrita vždy přesahují jakoukoli řadu jeho úkazů. Žádná suma vnějších projevů nemůže plně vyčerpat celistvost a dynamickou povahu událostného dění, které tvoří jádro jsoucnosti.
Úkaz a jev
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 7. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Úkaz a jev
To, čemu běžně říkáme „událost“, bývá nejčastěji pouhým nahromaděním (nejen v prostoru, ale především v čase) nejrozmanitějšího skutečně událostného (tedy vnitřně integrovaného) dění, jež naše smysly registrují globalizujícím, schematicky syntetizujícím a spíše jen o důkladněji nekontrolované a komplexněji neověřované) zkušenosti a nikoliv o důvody a porozumění opřeným způsobem. Nicméně bez ohledu na výsledky analytického zkoumání lze oprávněně mluvit o tom, že i takovéto vnitřně nesjednocené, neintegrované (a tedy neudálostné) „dění“ ukazuje vždy jen svou momentální podobu (vnější vzhled) a že záleží na naší (několikaúrovňové) paměti (a ovšem s ní pracující „subjektivitě“) a na našich budoucnostních (rovněž subjektivních) odhadech, do jaké míry budeme ve svém myšlení (chápání, poznávání) právi tomu, co se“vskutku“ v onom dění odehrává. To, co je přístupné našim smyslům (smyslovým orgánům a jejich vnímání), nejsou žádná „smyslová data“ (jak se mylně domnívá celá jedna velká tradice evropského filosofického myšlení), ale nejsou to ani žádné „celé“ skutečnosti, celá „pravá jsoucna“, nýbrž pouhé jejich úkazy. Budeme chápat úkaz v duchu jazyka jako to, co se ukázalo, přičemž vůbec není zapotřebí, aby bylo řečeno, komu se to ukázalo. Úkaz tedy není ničím subjektivním (nebudeme však předčasně říkat, že je to něco „objektivního“, protože jsme význam této kvalifikace dosud nemohli dostatečně prověřit). V úkazu se tedy ukazuje jedna z podob, jedna z četných tvářností nějakého jsoucna nebo nějaké hromady jsoucen, a pouze v tomto druhotném významu se v něm ukazuje jsoucno samo. To je však víc než příslušná série úkazů: ani kompletní série toho, jak se jsoucno postupně (v průběhu svého událostného dění) ukazuje, nevyčerpává skutečnost samotného jsoucna vcelku.
(Písek, 940716-1.)