This text explores the nature of intentional objects using Euclidean geometry as a primary example. Although this system is internally consistent and mathematically precise, its application to the physical world is only approximate. The author argues that subjective evidence and practical utility cannot serve as ultimate criteria for truth, as scientific progress often reveals fundamental flaws even in theories previously considered beyond doubt. A central theme is the process of constituting intentional objects; while they are established by the human subject, they subsequently become independent of individual whim. These objects possess inherent properties that must be systematically discovered and explored, a process that can span centuries. The text concludes that intentional objects must be recognized as distinct realities whose ontological status is independent of their practical applicability or the psychological motivations behind their creation. Ultimately, studying these constructions reveals the tension between theoretical precision and the complex nature of the real world.
Intencionální předměty
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 7. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
Intencionální předměty
Eukleidovská geometrie je skvěle propracovaným, vnitřně nerozporným systémem principů, pojmů, vět atd., a přece se ukazuje, že aplikována na svět, v kterém skutečně žijeme, myslíme a poznáváme, platí jen v omezeném rozsahu a pouze přibližně. V rámci systému se můžeme pokoušet poznávat další a další souvislosti, které nám původně vůbec nepřišly na mysl, a toto poznávání jen nejenom zcela jenoznačné, ale také naprosto přesné, tj. nesrovnatelně přesnější než jakékoliv pozorování a experimentování. Tak se ukazuje hned několik věcí, které musíme vzít plně a se vší důkladností na vědomí. Především ukazuje zkušenost, že nám něco může být naprosto zřejmé (evidentní) a že to můžeme nahlížet naprosto zřetelně nejen samo o sobě, ale i v dalších souvislostech – a přece to může být mylné takovým způsobem, že za určitých, z našeho běžného, každodenního hlediska nezvyklých až extrémních podmínek se tato jinak zcela přehlédnutelná, zanedbatelná odchylnost, nesprávnost či mylnost může ukázat jako naprosto zásadní. Odkaz k praxi a k tomu, že to „funguje“, proto nemůže představovat poslední kritérium. Ona totiž není praxe jako praxe: kuchyňská praxe připouští velkou toleranci, zatímco vědecký postup vyžaduje maximální dosažitelnou přesnost. A problém s každým typem praxe spočívá v tom, že v dané chvíli nikdy nemáme představu o praxi budoucí.
Druhé poučení, které ze zkušenosti a z našich úvah vyplývá, se týká povahy toho, co je tzv. intencionálním předmětem resp. celým oborem, celou říší intencionálních předmětů, které sice musíme sami ustavit (konstituovat), ale pak už s nimi nemůžeme dál pracovat libovolně (a časem poznáme, že jsme je nemohli libovolně ani jinak vymyslit, že jsme mohli pouze vymyslit a konstituovat jenom jiné – a v jiných kontextech -, ale ani ty zase ne zcela libovolně). Nejpozoruhodnější je však něco jiného: podaří-li se nám ustavit (pro sebe, ale ne libovolně) nějaký pozoruhodnější intencionální předmět, zůstává naším úkolem jeho rozsáhlé prozkoumávání, neboť zprvu nemáme zdaleka ponětí, co jsme to vlastně konstituovali a jaké to má vlastnosti. To musíme teprve zkoumat – a někdy to prozkoumávání může trvat i dlouhá staletí. S poznáváním skutečného světa to souvisí jen „nahodile“ (jako inspirace pro další zcela teoretické, od „reálného světa“ abstrahující zkoumání povahy intencionálmních předmětů); použitelnost teoretických konstrukcí je nepochybně psychologickým motivem jejich tvorby a propracování, ale nerozhoduje v poslední instanci ani o jejich správnosti, a ovšem ani o jejich pravdivosti. Ať už se ukáže „ontologický status“ intencionálních předmětů být jakýkoliv, nutností se stává jejich uznání za svého druhu samostatné (resp. osamostatněné) skutečnosti.
(Písek, 940724-1.)