This text analyzes Descartes' distinction between two spheres of reality, res extensa and res cogitans, which the author interprets as a pivotal moment in the history of European philosophy. Although Descartes is often labeled as the founder of European subjectivism, the text clarifies and refines this common misconception. It emphasizes that subjectivity was recognized as early as ancient Greek thought through the distinction between opinion and knowledge, but Descartes introduced a fundamental shift from an emphasis on truth to an emphasis on subjective certainty. The main contribution of Cartesian philosophy is not the creation of subjectivism itself, which is viewed as a mere side product or byproduct, but rather opening the way to understanding the subject as a non-object. This discovery fundamentally challenged traditional Greek philosophical objectivism and established the subject as a primary philosophical theme of the highest importance. The text demonstrates that Descartes' legacy lies in problematizing the relationship between extended and thinking substances, ultimately leading to the recognition of the subject as a sphere that cannot be reduced to a mere object.
[Descartesovo rozlišení mezi dvojí různou skutečností]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 7. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
[Descartesovo rozlišení mezi dvojí různou skutečností]
Descartes první rozpoznal a filosoficky zformuloval rozdíl mezi dvojí různou skutečností resp. mezi dvěma oblastmi či sférami skutečnosti. Onen rozdíl charakterizoval jako „podstatný“, totiž jako rozdíl dvou „podstat“, dvou „substancí“ (rozumí se dvou stvořených a tedy konečných substancí). Jeho rozlišení bývá nesprávně chápáno jako zrod evropského subjektivismu, ale to je velmi nepřesn é a dokonce matoucí. Subjektivita byla rozpoznána a chápána velmi dávno (už starořecká presokratovská filosofie přece rozlišovala mezi pouhým míněním a vědění, mezi DOXA a EPISTÉMÉ, a již první filosofové stavěli proti sobě to, co nám poskytují smysly, a to, co nahlížíme rozumem. Důraz na subjektivitu není u Descarta tak epochální, jak se to líčí (i když on sám si s tím nepřipouštěl moc starostí, jak je vidět z jeho důrazu na jistotu, což je – ve srov nání s důrazem na pravdu – nepochybně posun směrem k psychologismu a tedy k subjektivitě a subjektivismu). Rozhodující je cosi jiného: Descartes svým upřesněním rozdílu mezi res extensa a res cogitans otevřel problematiku, která musela dříve nebo později dojít k tématu subjektu jakožto non-objektu a tím narušit a zproblematizovat od řeckých dob tradiční filosofický objektivismus, který mohl být sice odmítán ve smyslu sofistickém, ale nikoliv ve smyslu filosofickém. Tzv. evropský subjektivismus představuje vlastně jen vedlejší cestu, vedlejší produkt, snad spíše odpad toho hlavního, co se na této cestě evropské filosofie od Descarta a po Descartovi událo a ještě děje: a tím je objev subjektu jako filosofického tématu první velikosti.
[Zápis zřejmě započat 6. 9. 1993, viz příslušný deníkový záznam.]
(Praha, 940728-1.)