Tento text se zabývá významem systematičnosti v myšlení, zejména v rámci filosofie, kde slouží jako klíčový nástroj k ověřování našich interpretací skutečnosti. Systematičnost zde není chápána jako cíl v podobě uzavřených systémů, nýbrž jako kritická metoda umožňující rozpoznávat metodické prohřešky a odlišovat je od skutečných paradoxů, které mohou ukazovat k hlubšímu smyslu. Autor zdůrazňuje, že systematičnost chrání badatele před subjektivním zkreslením a přáními, přičemž funguje jako forma vnitřního dialogu. Tento dialog probíhá mezi akty myšlení a jejich intencionálními předměty. Porušení logiky či systému nemusí být vždy chybou; v určitých případech může signalizovat cestu k vyššímu typu logičnosti. Dialektika je pak vnímána jako aktivní vyhledávání těchto rozporů, což vede k hlubšímu poznání a lepšímu porozumění celkovému smyslu, k němuž se myšlení neustále vztahuje, aniž by si mohlo být předem jisto správností svých východisek.
Systematičnost / Logika / Dialog / Dialektika
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 8. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Systematičnost / Logika / Dialog / Dialektika
Systematičnost myšlení má obrovskou důležitost zejména ve filosofii, protože tam mají všechny „doteky se skutečností“ vždy víceznačný charakter, jsou – přinejmenším samy o sobě – vždy dubiózní, protože zprostředkované tím médiem, které jimi má být zároveň ověřováno. Smysl této kritické systematičnosti ovšem není v tom, že mají být budovány velké systémy jako cíl filosofické práce, nýbrž že mají být co nejpřesněji a naprosto metodicky rozpoznávány prohřešky proti správné, platné systematičnosti (logičnosti, ale také integrované taktice a zejména strategii) a principiálně odlišovány od paradoxních, paralogických a parasystematických vazeb a souvislostí, které se takovými zdají být jen ve vztahu k našim (stále ještě ne dost kontrolovaným) návykům a předsudečným, předpojatým pravidelnostem a pravidlům (ale někdy také k pouhým přáním). K celkovému „smyslu“ se nemůžeme dostat bez systematičnosti myšlenkového postupu, ale nikdy přitom předem nevíme, zda zásady naší systematičnosti opravdu odpovídají vskutku platnému smyslu, jemuž se – zatím s jejich pomocí – snažíme přiblížit svým pochopením. Ne každé porušení systému či logiky apod. je smysluplné, ale některá taková porušení mohou mít význam a smysl rozhodující. A zase ani tu nejde o deklarování superiority alogičnosti nad logičností, nýbrž o rozpoznání takových významných míst alogičnosti a paralogičnosti, na jejichž základě bychom pak mohli usilovat o rozpoznání a pochopení vyšší úrovně a vyššího typu logičnosti. Systematičnost našeho vlastního myšlenkového postupu nás má jednak uchránit před našimi subjektivními úmysly a přáními (která často vedou k přehlédnutí nebo zanedbání logiky a systematických souvislostí), jednak má zčásti nahradit partnera v dialogu. Systematické myšlení je vlastně permanentní dialog roviny našich myšlenkových aktů s rovinou myšleného, tj. v dosavadní tradici s rovinou intencionálních předmětů. Odtud také důraz na tzv. dialektiku, která rozpory mezi obojím aktivně vyhledává a může tak nejednou narazit na významné zdroje lepšího poznání.
(Písek, 940811-2.)