[Příprava na bytový seminář „Otázka po arché“]

801117–1

1. „to čtvrté“ – podstatně náleží k filosofii

2. předfilosofický vztah k „tomu čtvrtému“ – mýtus

3. začátky filosofie – „to čtvrté“ jako arché (archai)

4. arché jako neměnný základ všech změn

5. otázka po arché jako otázka po tom, co zůstává uprostřed změn bez pohnutí

6. odpovědi: voda (Thalés), vzduch (Anaximenés), apeiron (Anaximander), číslo (pýthagorejci), bůh (Xenofanés), vše, které je zároveň jedním (eleaté), nic (Hérakleitos, ovšem logos!), nekonečný počet kvalitativních prvků (Anaxagoras), čtyři „živly“ (Empedoklés), atomy (Leukippos, Démokritos) atd. Mohli bychom ještě připojit ideje (Platón) a formy (Aristotelés).

7. arché jako sub-stance (Aristotelův výklad)

8. historie slova „metafyzika“: Andronikos z Rhodu (1. století př. Kr.) – pozdní; kniha tak nazvaná pojednává o první filosofii, proti které je fysika filosofií druhou. Tím se otvírá možnost zatížit tento nový, u Aristotelés se nevyskytující termín bohatým smyslem

9. arché = principium, princip; povaha světa, natura mundi je založena na takových počátcích. Pro presokratiky fysis je to, z čeho všechno vzniká a do čeho zaniká (např. Anaximander, zl. A 9 a B 1 ze Simplikia, str. 29 Zl.) nebo Anaximenés, zl. B 2 z Aetia, str. 31 Zl.)

10. brzo se však arché hledá za tím, co je označováno jako „fysis“; „první filosofie“ (próté filosofia) se zabývá těmi principy, které leží mimo sféru „přirozenosti“. Jak k tomu došlo?

11. Alkmaión (str. 38): člověk se liší od ostatních živočichů tím, že jediný chápe, zatímco ostatní jen vnímají, ale nechápou (pýthagorejec). – Hérakleitos však upozorňuje, že i většina lidí žije v rozporu s rozumem (jako by měli své zvláštní myšlení) – str. 43 růz. Proti zdání a mnohovědění: jediné jest moudré“ zníti logos, který všechno veskrze řídí (str. 44). Povaha (natura, fysis) věci se ráda skrývá (dtto).

(krouž. blok, č. 80/052; Praha, 801117–1.)

8001117–2

12. Odtud bezmezná důvěra v myšlenku: výrok Pýthagorův, že nejmocnější je myšlenka (str. 35 Zl.) Parmenidés se svým popřením všech smyslových dojmů je toho dokladem.

13. Heidegger jednou řekl (Wegmarken): Wer sich auf den Weg des Denkens begibt, weiß am wenigsten von dem, was als die bestimmende Sache ihn – gleichsam hinterrücks über ihn weg – zu ihr bewegt. (Kdo se vydá na cestu myšlení, nejméně ví o tom, co jím hýbe jako určující věc – (co jej k sobě táhne) – takřka navzdory jemu a přes něho.

14. Zdálo by se, že jenom škrtnutí, popření „toho čtvrtého“ znamená likvidaci filosofie. Ale dějiny evropského myšlení ukázaly, že filosofie může být narušena, rozvrácena a likvidována (vyprázdněna) také určitým pojetím „toho čtvrtého“.

15. To, co Nietzsche nazval evropským nihilismem, ve skutečnosti doprovází filosofii v celých jejích dějinách. Nihilismus totiž spočívá buď v popřední „toho čtvrtého“ nebo v jeho misinterpretaci, v jeho redukci na „něco“ daného, na věc, na předmět. „To čtvrté“ je nutno myslit jako ryzí nepředmětnost. K tomu byl ze starých řeckých filosofů nejblíže Anaximander (nesdílím Patočkovu interpretaci Anaximandrova apeiron ve smyslu fenomenologickém).

16. Dějiny dosavadní filosofie jsou zhruba vzato dějinami přesunu chápání „toho čtvrtého“ jako objektu v jeho chápání jako subjektu. Ale „to čtvrté“ není ani objekt, ani subjekt. Ryzí objekt neexistuje vůbec, a každý subjekt má předmětnou stránku, vnějšek, tj. je z jistého aspektu objektem (i když na objekt nemá a nesmí být redukován).

17. Naším problémem se tedy stává ta „určující věc“ myšlení, která není žádnou „věcí“, nýbrž tak radikální „ne-věcí“, jak je to jenom možno myslet (postulovat).

18. Je ovšem třeba připustit otázku, zda o této ryzí nepředmětnosti, která umožňuje a zakládá subjekt jako subjekt, ale také veškerou předmětnou skutečnost, a zejména myšlenkový přístup k obojímu, resp. subjektu k objektu – zda o ní lze něco vědět, poznat, vyslovit. Filosofie však říká – jakožto filosofie – ano.

(krouž. blok, č. 80-053; Praha, 801117-2.)

### 801117