[Člověk a vina]

(Elizabetht[own])

Filos[ofická] antropol[ogie] – příprava na 27. 3. 91¹

1. otázka odcizení: čemu (komu) se čl[ově]k odcizuje, když není tím, kým (čím) „jest“? Zřejmě „svému“ „býti má“.

2. Nejde tedy o odcizení vlastní danosti (podstatě), ale vlastní budoucnosti

3. provinění je základně vždy proviněním též vůči sobě. A nejde o vědomé provinění – viny jsou „trestány“ (zatěžují) ještě i příští generace!

4. Obavy, pocity úzkosti, strach, děs (z budoucnosti) – to vše jsou reakce na vlastní viny, provinění – neboť to je něco, co má budoucnostní charakter

5. Před přicházející budoucností se cítí člověk jako viník, provinilec (viz Pannenberg, Anthropologie in theologischer Perspektive)²

6. v tom smyslu „amor sui“³ (Augustin) je zradou na sobě!⁴

7. Člověk je „vedlejším produktem“ spění k tomu, co „má být“

8. Pocity, dojmy, zážitky jsou vždy už nějak aktivně zpracovány (kultivovány), a proto musí být nejprve „očištěny“, abychom s nimi mohli počítat a pracovat.

9. Např. pocit naprosté závislosti (Schleiermacher) nesmí být prostě vzat v úvahu, ale musí být analyzován. Např. v něm není nutně obsažena zkušenost „boha“, tedy nemusí být nutně spojován s religiozitou.

10. Pocit (zážitek) provinilosti je úzce spjat se zážitkem času, přesněji: rozšířené, široké „při-tom-nosti“. Stalo se (či stane se, chystá se nastat) něco neblahého a já jsem nějak „při tom“, nemohu se toho zbavit, nemohu se z toho vyvléci.

11. Již z toho důvodu je nutno sám „pobyt“ chápat v úzkém vztahu k provinilosti, neboť je umožněn vědomím času a časovosti, a tím i vědomím nutnosti odpovídat na to, co přichází – odtud „odpovědnost“.

12. Etika není proto záležitostí „nadstavebnou“, nýbrž fundamentální, „méontologickou“.

### 910301|březen 1991