[Subjekt a jeho autentičnost]

Paris, 12. 3. 90

Kdysi – v 50. a u nás v 60. letech – se hodně psalo o autentičnosti. Co to však je? Každá akce, každý čin je – vzhledem k životu jakožto události („řízené“ „Fysis“) – čímsi neautentickým. Naproti tomuto pojetí autentičnosti (jakožto „přirozenosti“) ovšem stojí jiná, autenticita subjektu. Sám subjekt se své autentičnosti teprve dobírá, ustavuje ji a rozvíjí i modifikuje svými akcemi. Svou vlastní autentičnost původně žádnou nemá – teprve se ve svých vlastních, individuálních, osobních dějinách autentickým stává. Čím autentičtější akci podniká (vzhledem k sobě), tím méně je „přirozená“; a čím je naopak „přirozenější“, tím víc ruší jeho autentičnost, ale nemůže se nikdy „prostě“ vrátit k oné původní „přirozenosti“, neboť už byla dávno definitivně ztracena. Stává se pak zvrhlým subjektem, ergo podléhajícím démonům a zlu.

### 900312