Tento text analyzuje pojetí organických těles jakožto „božských strojů“ či přírodních automatů v díle Gottfrieda Wilhelma Leibnize, konkrétně v jeho Monadologii. Autor se kriticky staví k Leibnizovu tvrzení, že složené věci jsou pouhými agregáty jednoduchých monád, a naznačuje, že termín „složenost“ v kontextu organických těl vyžaduje hlubší interpretaci než jen prosté vnější uspořádání. Ústředním tématem je rozdíl mezi lidským uměním a přírodou: zatímco umělé automaty jsou stroji pouze jako celek, božské stroje přírody si zachovávají svou mechanickou povahu i ve svých nejmenších částech, a to až do nekonečna. Tato myšlenka nekonečné strukturní složitosti, která předjímá moderní koncept fraktálů, tvoří základ Leibnizovy distinkce mezi božským a lidským tvořením. Text osvětluje, jak Leibniz překonává kartesiánský mechanicismus tím, že přírodě přisuzuje nekonečnou hloubku, čímž zdůrazňuje ontologickou superioritu přírodních organismů nad jakýmikoli lidskými technickými výtvory.