This text offers a critical examination of the hierarchy of values—life, effort, knowledge, and love—as presented in Kahlil Gibran's "The Prophet." The author analyzes Gibran's assertion that life is darkness without effort and that work is empty without love. While acknowledging the poetic resonance of these ideas, the author subjects them to philosophical scrutiny. The paper argues that life and effort are essentially synonymous and that knowledge itself constitutes a form of strenuous work, predicated on practice and reflection. A central focus is placed on the concept of love. The author challenges the view of love as merely the pinnacle of human endeavor, instead defining it as a fundamental biological and social prerequisite for existence. Rather than being the final stage, love is present from the very beginning of life, providing the necessary framework through which human effort gains meaning and clarity. The text thus redefines the relationship between these categories within the context of human ontology.
Život / Úsilí / Poznání / Láska
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 8. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
Život / Úsilí / Poznání / Láska
Džibrán nechá svého Proroka (1924) vyslovit v pozoruhodné hierarchii (život – úsilí – poznání – láska) určitou vizi, která jde vlastně po stopách tušené geneze lidství či lidskosti:
Říkali vám také, že život je temnota, a vy unaveni opakujete to, co hlásali unavení.
A já pravím, že život je skutečně temnotou, není-li v něm úsilí,
a veškeré úsilí je slepé, není-li spojeno s poznáním,
a všechno poznání je marné, není-li spojeno s prací,
a všechna práce je planá, není-li spojena s láskou.
Když pracujete s láskou, spojujete se sami se sebou, jeden s druhým a s Bohem.
(...., Prorok – Zahrada Prorokova, Praha 1990, s. 27.) Život bez úsilí je méně než umírání; život je úsilí, život je převzetí riskantního podniku, který v jistém (individuálním, soukromém) smyslu musí skončit krachem. A na druhé straně není jiného úsilí v tomto světě než úsilí živých bytostí. Život a usilování je tedy v podstatě jedno a totéž. Džibránova formule si sice podržuje jistý smysl a relativní platnost, ale je nepřesná a proto filosoficky nevyhovující. Druhá teze je sice pravdivější a také přesnější, ale přece jen něco zamlčuje, totiž že samo poznání nutně začíná jako tápavé úsilí (srv. action at random u Jenningse apod.). Teze, že poznání je marné, není-li spojeno s prací, je opět zatíženo mnohem hůř: především samo poznávání je veliká a namáhavá práce, a za druhé platí, že práce (přesně praxe v Hegelově a Marxově smyslu) je předpokladem poznání, neboť to je založeno na reflexi provedených činností. Slovo „láska“ má mnoho významů a proto je třeba se pustit do přesnějších vymezení. Především platí, že sám život, tj. i onen údajně „temný“ život, by nebyl vůbec možný již při svém vzniku bez „lásky“, tj. od jisté úrovně bez splynutí dvou buněk. Nemohl by však ani pokračovat bez jisté symbiózy a spolupráce (kooperace), ale také zápasu a boje s jinými živými bytostmi, tedy bez „sociálních vztahů“. A na lidské úrovni má pak slovo „láska“ zase docela novou náplň: bez lásky v lidském smyslu nemůže být člověk člověkem, nemůže být ani sám sebou. Láskou tedy život nevrcholí, nýbrž začíná, a teprve díky lásce má jakékoliv životní úsilí smysl, tj. může být prosvětlováno a může se samo prosvětlovat. Ovšemže „lásku“ musíme správně chápat a neredukovat ji na něco jiného nebo ji s něčím jiným nezaměňovat.
(Praha, 950824-2.)