Tento text zkoumá koncept filosofické sensibility prostřednictvím metafory filosofie jakožto „nákazy“. Autor vychází z předpokladu, že filosofické myšlení není člověku dáno přirozeně jako instinkt, ale představuje historický vynález vyžadující specifickou vnímavost. Na rozdíl od biologických patogenů, které napadají organismus zvenčí, jsou filosofické koncepty plodem lidské invence. Příkladem je vynález trojúhelníka, který jakožto abstraktní pojem vyvolává v senzibilních jedincích intelektuální „posedlost“. Text polemizuje s aristotelským pojetím filosofování jako přirozeného sklonu a zdůrazňuje, že schopnost nechat se myšlením „nakazit“ není projevem slabosti či nedostatku rezistence, nýbrž specificky lidskou historickou dispozicí k zacházení s intencionálními předměty a pojmovostí. Rozlišuje přitom mezi slovem, pojmem a intencionálním objektem, čímž vymezuje prostor pro pochopení geometrie a filosofie jako sfér vyžadujících aktivní intelektuální reaktivitu.