Tolstoj, L. N.¹ [1954]

(Z dopisu Hedě² 16.–18. 4. 54.)

… Přečetl jsem už onoho Shawova Nespolečenského socialistu³ a pořídil několik výpisků, které Ti časem pošlu. Je dost pozoruhodné srovnat si hrdinu toho románu, jakéhosi Sidneye Trefusise, s L. N. Tolstým. Čirou náhodou totiž jsem hned po sobě četl román a ty pasáže z R. Rollanda, kde se mluví o úmyslu Tolstého utéci od ženy a dětí, aby se neminul svým vlastním povoláním.⁴ Shawův hrdina je vskutku „asociální“; říká i píše sice, že svou ženu „miluje“, ale ukáže se brzy, že láskou rozumí jen zamilovanost; své ženě říká: „Dokud jsi u mne, musím se s tebou jen mazlit“ – a pak se trápí prý výčitkami, co prozahálel.⁵ Vytýká dokonce při tom své ženě, že chce výsadu být jedinou: „Pořád samé výsady! Snad si ty hloupá nemyslíš, že ti náležím celý, tělem i duší? – že mě nesmí nic vzrušit než tvoje láska a že nesmím mít jiné myšlenky než na tvou krásu?“⁶ A sama láska je u něho jen dvojí: „buď pouhá prchavá náruživost[,] nebo ubohé napodobení toho, co vyčetl [zbožňovatel] z básnického výtvoru toho nebo onoho svého miláčka; ale sám poctivě věří, že ho ten druhý opravdu miluje“.⁷ Nebo jinde: „Jsem přesvědčen, že dnes žádný muž nevěří v hloubku a stálost své náklonnosti k milované ženě. A přece nemá pochyby o upřímnosti jejího ujišťování a ukrývá před ní planost svého vlastního vyznání lásky, jednak proto, že se za ně stydí, jednak ze soucitu k ní. A ona hraje před ním navlas stejnou komedii.“⁸ A tak stále dokola. Je to cynické zkreslování skutečnosti. K lásce ovšem patří vědomí nedokonalosti; láska druhé bytosti k nám je tak překvapující, že se ve své lásce k ní vždycky cítíme jaksi nedostateční. Ale jen slabí a neuvědomělí lidé jsou ochotni připustit, že to je z jejich strany neupřímnost. Jak si vlastně Shaw představuje upřímnost? Je to asi vzdálený ozvuk Rousseaua: upřímnost je nereflektovanost. A tu ovšem všelijaké pudově-citové záchvěvy a vzruchy jsou pomíjející a přechodné, neboť nic není, co by jim dalo směr a trvání. Ale naopak všude tam, kde se do toho vloží rozumné uvažování a uvědomělá rozhodnost, jsou city seřazeny, organizovány v jeden šik, kolem jednoho programu. A takovým nereflektovaným citem není láska, nýbrž právě jen zamilovanost. A ta je opravdu jen na překážku opravdovému životnímu smyslu a cíli. Shaw si zřejmě myslí, že reflektovanost znamená u citu jediné a pouze napodobování toho, co jsme viděli nebo četli jinde. Tato nedůvěra v myšlení a v soudnost je jistě také hlavní příčinou jeho nedochůdného „socialismu“ tam, kde už jenom nekritizuje, nýbrž ukazuje (snaží se ukazovat) cestu dál.

Oč sympatičtější je nám Tolstoj v podání Rollandově! Už jenom Rollandovo pojetí lásky – dobře vidí rozdíl mezi zamilovaností a láskou. Praví kupř. o Tolstém: „Drahně let byl přítelem rodiny Bersovy. Byl zamilován postupně do matky a do tří dcer. Do druhé dcery nakonec zahořel láskou“ (str. 38).⁹ Tu si i vzal. Byla to výborná žena, jak se zdá. A přece Tolstoj cítil, že náboženská neshoda (v pozdních letech, po Tolstého „obrácení“) vede k rozporům v jeho osobním životě, že nemůže žít ve shodě se svým přesvědčením, že rodina, tj. žena a děti, stojí v cestě k jeho životnímu cíli. Napsal své ženě dopis, kterým měl vysvětlit svůj útěk; ale nakonec neutekl; nemohl své drahé opustit. Na list napsal, aby byl jeho ženě odevzdán až po jeho smrti. „Nebyl schopen obětovati svou lásku svému Bohu?“¹⁰ ptá se Rolland. Jak tomu rozumíme! A přece, oč více jsme nakloněni dát mu za pravdu, když nakonec přece jenom odešel, byť krátce před svou smrtí. Nemluvím tu o názorech Tolstého, o jeho „víře“, s níž nesouhlasím. Jde mi čistě o tu životní opravdovost, tak rozdílnou od cynismu, který ustavičně prosvítá z řečí „nespolečenského socialisty“. Jiná ovšem by byla otázka, zda skutečně životní poslání se může, či dokonce musí střetnout, dostat do třenice a rozporu s rodinným životem atd. Já sám ovšem mám za to, že to je v takovém případě chyba přesvědčení, nepočítá-li s rodinou, se skutečností lidské sociálnosti, prostě se skutečností lidí. Nemluvím o znechucenosti, která nutně pronásleduje toho, jemuž ani jeho nejbližší nerozumí či nechce rozumět. Ale vždycky jsem měl na krajíčku ironický úsměv, když jsem četl v evangeliu, že prý žádný prorok není doma ve vážnosti.¹¹ Jak hloupé, jak prostoduché a jak se to nehodí k Ježíšově postavě!

Maxim Gorkij – poznámky o Tolstém.

Myšl[enka] na Boha – spíše než myšlenka je to usilovný odpor proti něčemu, co cítí nad sebou. (Z překrásné lidské hrdosti.) (73)¹²